Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1269/2020

22 Cdo 1269/2020-319

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce J. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Radou, advokátem se sídlem v Praze 10, Bulharská 588/1, proti žalovaným a) K. M., narozenému XY, bytem XY, a b) L. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 10. 2019, č. j. -292, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Jablonci nad Nisou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. -226, ve znění usnesení ze dne 21. 3. 2019, č. j. -255, výrokem I. určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku par. č. XY, zapsaného na listu vlastnictví XY, nacházejícího se v Katastrálním území XY, obec XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. -292, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku III., dále výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o („ “) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatelé jen uvedli, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle nich podroben přezkumu, resp. aby uvedli svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatelů nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví ). K tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a další judikaturu tam citovanou. Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání. Vymezeným důvodem přípustnosti dovolání je dovolací soud vázán; proto zkoumal přípustnost dovolání jen z hlediska v něm uvedeného.

Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o údajný rozpor napadeného rozhodnutí se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , ve kterém se mimo jiné uvádí: „Posouzení otázky, zda v dané věci s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená: tak tomu nebylo. Navíc posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní“.

Již z této citace (kterou dovolatelé neuvádějí celou) je zřejmé, že ani za tehdejší úpravy přípustnosti dovolání k založení jeho přípustnosti podle ve znění tehdy účinném nemohlo založit přípustnost dovolání jen tvrzení, že z hlediska konkrétních skutkových zjištění je závěr o dobré víře účastníka zjevně nepřiměřený. Nebyla-li ve věci dána přípustnost podle a násl. , nepřicházelo do úvahy ani posouzení přiměřenosti úvahy o dobré víře. To platí tím spíše za současné úpravy dovolacího řízení.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ). Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v rozporu s výše uvedeným usnesením; žádný rozpor tu však není. Z uvedeného usnesení nevyplývá, že některá z okolností tvrzených nyní dovolateli vyvrací dobrou víru žalobce a samotné tvrzení, že úvaha o dobré víře je „zjevně nepřiměřená“ přípustnost dovolání založit nemůže. Jinak řečeno, rozpor s judikaturou dovolacího soudu by byl dán, kdyby soudy v nalézacím řízení považovaly za významnou (ať již ve prospěch dobré víry nebo v její neprospěch) skutečnost, která podle judikatury závěr o dobré víře nemůže ovlivnit; o nic takového v dané věci nejde.

Protože jiný důvod přípustnosti dovolatelé netvrdí, je dovolání nepřípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání podle věty první odmítl. V souladu s věta druhá neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu