Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 669/2020

24 Cdo 669/2020-290

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, v právní věci žalobkyně J. F., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Palackého č. 351/6, proti žalovanému P. K., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická č. 325/6, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. srpna 2019, č. j. -257, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22.8.2019, č.j. -257, podle ustanovení odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení (namítá-li neúplná a nesprávná skutková zjištění soudů ohledně jeho postavení jako kupujícího, jakož i postavení prodávající P. J., a samotného postupu při uzavření kupní smlouvy a způsobu úhrady kupní ceny, vznáší-li výhrady proti hodnocení důkazů soudy a nesouhlasí-li ani se skutkovými závěry soudů o způsobu uzavření kupní smlouvy a úhrady kupní ceny, a dovolacímu soudu předkládá vlastní skutkové závěry týkající se zejména úhrady kupní ceny ve prospěch prodávající, jestliže uvádí, že „nemohl vědět v době uzavření kupní smlouvy, že se má P. J. dostat pouze cca 1/3 kupní ceny“, přitom P. J. „musela při podpisu kupní smlouvy vědět, zda jí byla zaplacena první část kupní ceny“, a musela vědět, že čísla účtů uvedená ve smlouvě „nejsou jejími účty“, přesto smlouvu podepsala), a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nadto vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že předmětem právního posouzení věci nemělo být „zkoumání jednání žalovaného pro rozpor s dobrými mravy“, ale otázka, „zda a kdo uvedl P. J. v omyl o obsahu a následcích uzavírání kupní smlouvy“, nebere náležitě v úvahu, že touto námitkou opět vyjadřuje nesouhlas s úplností, (a tedy i správností) skutkových zjištění rozhodných pro právní posouzení projednávané věci a dovolacímu soudu tím předkládá k posouzení otázku, jež nebyla předmětem právního posouzení věci odvolacím soudem a která tak nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující, dospěl-li (shodně se soudem prvního stupně) k závěru o (absolutní) neplatnosti smlouvy z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy. Proto ani tato námitka dovolatele není způsobilá založit přípustnost dovolání.

Vznáší-li dovolatel k posouzení dovolacím soudem otázku, „zda lze v jednání žalovaného spočívajícím v naprosté absenci osoby žalovaného jako zájemce o koupi nemovitosti v součinnosti spatřovat rozpor s dobrými mravy“ a zda je kupní smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy, „pokud byl ve prospěch žalovaného jako kupujícího proveden vklad vlastnického práva v katastru nemovitostí a přitom musel žalovaný vědět, že se tak stalo podvodným způsobem, protože sám nezaplatil první část kupní ceny“, přehlíží, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru o neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy na základě „celkového souhrnu skutečností, které její uzavření provázely“, nikoliv tedy pouze na základě těchto jednotlivých dovolatelem vytýkaných okolností, jež provázely samotné uzavření předmětné kupní smlouvy a úhradu kupní ceny.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu již dovodila, že ustanovení a , (dále jen „obč. zák.“), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. , uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, jenž za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.12.2009, sp. zn. ).

V posuzované věci soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely a k dovolatelem napadenému závěru o rozporu kupní smlouvy uzavřené mezi P. J. jako prodávající a žalovaným jako kupujícím s dobrými mravy dospěly po pečlivém a komplexním zhodnocení konkrétních skutkových zjištění (jejichž správnost přezkumu dovolacím soudem nepodléhají), a proto ani tyto dovolatelem předkládané otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Roman Fiala předseda senátu