Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 334/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelek Mgr. Věry Kovářové, Jolany Souškové a Mgr. Pavlíny Seifertové, všech právně zastoupených JUDr. Jiřím Vlčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praha 4 - Záběhlice, Severovýchodní II/12, směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -489 ze dne 26. listopadu 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -471 ze dne 13. března 2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -444 ze dne 30. září 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelky s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného d (dále jen " ") domáhaly zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 jeho v záhlaví citovaným rozsudkem v řízení o žalobě stěžovatelek proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Chrudimi v řízení vedeném pod sp. zn. , uložil žalované zaplatit stěžovatelkám nemajetkovou újmu ve výši 204.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. dubna 2009 do zaplacení (výrok I.), ve zbývající části, kterou se stěžovatelky domáhaly zaplacení nemajetkové újmy ve výši 396.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. dubna 2009 do zaplacení a skutečné škody ve výši 472.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. dubna 2009 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelek proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku změnil jen tak, že žalované uložil zaplatit každé ze stěžovatelek dalších 19.500,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 23. května 2011 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jeho v záhlaví citovaným usnesením odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.)

Stěžovatelky v ústavní namítají, že soud prvního stupně řádně nezdůvodnil, proč byla nemajetková újma přiznána pouze ve výši 40 % z původně nárokované částky ve výši 600,000,- Kč s příslušenstvím a dále se dle jejich názoru neřídil předchozím kasačním rozhodnutím odvolacího soudu, dle kterého se měl zabývat tím, zda stěžovatelkám vznikla škoda a zda je mezi takovou škodou a nesprávným úředním postupem příčinná souvislost.

Stěžovatelky dále namítají, že odvolací soud i soud prvního stupně pochybil, když stěžovatelkám nepřiznal skutečnou škodu s odůvodněním, že měly v této věci podat žalobu ve smyslu ust. Takové odůvodnění považují stěžovatelky za zcela mylné, nedostatečné a rozporné s dobrými mravy, přičemž stěžovatelky mají za to, že řízení vedené na základě takové žaloby by bylo finančně náročné a jistě též dosud neskončené.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti odmítají též rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť podle nich bylo rozhodnuto v rozporu s jeho rozhodnutím sp. zn. , obsahujícím stanovisko k přiznání nemajetkové újmy. Podle stěžovatelek se dovolací soud měl v projednávaném případě zabývat dále i otázkou práva hmotného a procesního (aniž by uvedly jakou), protože se domnívají, že v daném případě tato věc nebyla dosud řešena.

Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího věcného projednání.

Podle ust. je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ust. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní soud konstatuje, že v záhlaví uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo stěžovatelkami ústavní stížností napadeno v celém rozsahu, avšak jeho výrokem I. stěžovatelkám bylo vyhověno a proti tomuto výroku stěžovatelky nepodaly ani řádný opravný prostředek. Ve vztahu k výroku I. v záhlaví označeného rozhodnutí soudu prvního stupně tak je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu (dále jen "relevantní rozhodnutí") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy postupovaly a ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též zcela logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v napadených rozhodnutích vypořádaly dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a to včetně otázky vzniku škody stěžovatelkám a příčinné souvislosti mezi shledaným nesprávným úředním postupem a vznikem škody stěžovatelkám i otázky výše přiznané nemajetkové újmy vzniklé stěžovatelkám, a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl v souladu s jeho ustálenou judikaturou a na rozdíl od stěžovatelek se Ústavní soud nedomnívá, že rozhodl v rozporu se stěžovatelkami citovaným stanoviskem sp. zn. ze dne 13. dubna 2011. Stěžovatelky navíc tento namítaný rozpor nijak blíže nekonkretizují, resp. neuvádí, v čem tento rozpor spatřují. Ústavní soud tak na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek nezjistil.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. a podle ust. v části jako nepřípustnou a v části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatelky nevyzýval k odstranění vady jejich podání, spočívající v tom, že v plných mocích jejich advokáta nebylo v souladu s ust. výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 10. března 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu