Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1059/2018

23 Cdo 1059/2018-99

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně B. & R.,se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00, proti žalovanému A. B., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, PSČ 120 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. -63, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. -36, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zajistit na vlastní náklady v médiích ve výroku specifikovaných uveřejnění omluvy následujícího znění: „Omlouvám se tímto PR agentuře B. & R. za své výroky uveřejněné v médiích ve dnech XY, kterými jsem agenturu obvinil ze spojení s kauzou kompromitujících fotografií ministra M. Ch. ve společnosti nahé ženy. Agentura B. & R. nemá s touto kauzou nic společného a má vyjádření, kterými jsem agenturu v tomto duchu obvinil, se ukázala být nepodložená. A. B.“ (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. -63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I, změnil jej ve výroku II (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že do pověsti žalobkyně měly zasáhnout výroky žalovaného citované ve sdělovacích prostředcích ve dnech XY, v nichž se ve vztahu ke kauze kompromitující fotomontáže ministra vnitra M. Ch., zobrazující ho ve společnosti nahé ženy, vyjádřil slovy: „To je zase nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“, „Je jak z pera jeho agentury B. & R.“, „Je to nesmysl, je to nějaká provokace z dílny B. & R.“, „To je nesmysl, to je zase nějaká provokace asi z dílny agentury B. & R.“. Odvolací soud dospěl k závěru, že sporné výroky žalovaného jsou svým obsahem jednoznačně hodnotícími úsudky, které při posouzení jejich vzniku v kontextu dalších prokázaných skutečností (podnětem k vyjádření žalovaného byl twitterový příspěvek ministra Ch., v němž nepřímo obvinil z výroby kompromitující fotomontáže společnost MAFRA, a.s., hnutí ANO 2011 i samotného žalovaného, poradcem ministra Ch. v rozhodném období byl M. R., který byl současně společníkem a jednou z tváří žalobkyně) mají reálný základ. Inkriminované výroky žalovaného nenaplňují znaky paušální kritiky, jde tedy o přípustnou kritiku nevybočující z fair projevu. Kritika žalovaného nemusí vyvolat příznivý pohled veřejnosti na žalobkyni, přesto tato kritika nepřesáhla přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Míru snášenlivosti kritiky je v projednávané věci nutné stanovit s přihlédnutím k tomu, že kritika byla součástí debaty o veřejných věcech, kdy měřítka kritiky jsou měkčí ve prospěch původců kritiky.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sporné výroky pronesené žalovaným jsou hodnotícími soudy, a je přesvědčena, že otázku, zda určité tvrzení je hodnotícím úsudkem či skutkovým tvrzením, vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně například s rozsudkem ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. . Soudy zcela opomněly zkoumat základní znak skutkového tvrzení, kterým je jeho způsobilost být předmětem dokazování. Uvedl-li žalovaný v několika formulacích, že žalobkyně je původcem údajné provokace, jedná se o tvrzení, jehož pravdivost lze v řízení dokázat. Tvrzení, zda se určitá osoba dopustila, nebo nedopustila určitého jednání, je typickým příkladem skutkového tvrzení, které podléhá důkazu pravdy. I v případě, že by výroky žalovaného měly povahu hodnotících úsudků, jednalo by se o hodnocení (kritiku), jež nepřiměřeně zasáhla do dobré pověsti žalobkyně. Žalobkyně odkázala na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , podle kterých musí být oprávněná kritika věcná, konkrétní a přiměřená co do obsahu, formy a místa. Věcnost kritiky pak vyžaduje, aby vycházela z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek. Nejsou-li tyto podklady pro úsudek pravdivé a je-li hodnotící úsudek difamující, nelze kritiku považovat za přípustnou. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě uvedených skutečností logicky dovodit. Podklady pro hodnocení musí být ve výroku konkrétně uvedeny, aby adresát hodnotícího soudu měl možnost takový úsudek přezkoumat. Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „kritika“ provedená žalovaným byla součástí debaty o veřejných věcech, a proto požívá zvláštních měřítek snášenlivosti. V daném případě si veřejná osoba zvolila za cíl své kritiky soukromou osobu, takovému projevu přiznat zvláštní ochranu nelze. Dovolání proti výroku o nákladech řízení žalobkyně odůvodnila tím, že odvolací soud určil nesprávně výši náhrady nákladů řízení, když v rozporu s konstantní judikaturou Nevyššího soudu a Ústavního soudu neaplikoval ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, popř. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. V obsáhlém vyjádření rekapituloval okolnosti, za nichž vyřkl sporné výroky, a zdůraznil, že svá sdělení neprezentoval jako fakt, ale jako svůj názor. Odvolací soud tyto výroky posoudil jako hodnotové soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda tvrzení žalovaného jsou hodnotícími úsudky nebo skutkovými tvrzeními, neboť tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolání však není přípustné proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu je objektivně přípustné, ale s přihlédnutím k omezením vyplývajícím z ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci celková výše nákladů řízení žádného z účastníků nedosahuje bagatelního limitu 50 000 Kč podle , není dovolání žalobkyně proti výrokům napadeného rozsudku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto podané dovolání v části, v níž směřovalo proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, odmítl.

V rozsahu, v jakém je dovolání přípustné, je i důvodné.

Podle , (dále jen „o. z.“), náleží právnické osobě stejná ochrana jako při zásazích souvisejících s názvem právnické osoby podle o. z. Právnická osoba se může proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí (ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby), domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval podstatou, rozsahem i způsoby ochrany dobré pověsti právnické osoby podle právní úpravy obsažené v , (dále jen „obč. zák.“), podle něhož platilo ustanovení obč. zák., týkající se neoprávněného použití názvu právnické osoby, i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby. Ve svém rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že nyní účinný používá sice jen pojem pověst (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se však nezměnil; nadále lze mít za to, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska obsažená v dosavadní judikatuře, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětil rozdíl mezi skutkovým tvrzením a tzv. hodnotícím soudem (úsudkem). Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srovnej např. usnesení ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. , rozsudek ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. , či rozsudek ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. ).

Ze skutkových zjištění, na nichž postavily své rozhodnutí soud prvního stupně i soud odvolací (a kterými je dovolací soud vázán a jejichž správnost v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyplývá, že se žalovaný ve dnech 5. – 7. 10. 2015 v jednotlivých sdělovacích prostředcích vyjádřil ke kauze kompromitující fotomontáže ministra vnitra M. Ch., zobrazeného ve společnosti nahé ženy a to výroky: „To je zase nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“, „Je jak z pera jeho agentury B. & R.“, „Je to nesmysl, je to nějaká provokace z dílny B. & R.“, „To je nesmysl, to je zase nějaká provokace asi z dílny agentury B. & R.“. V případě výroku „To je zase nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“ zaznamenaného v podobě snímku obrazovky TV Prima ze dne XY v čase XY, je patrné, že se odvolací soud dopustil nepřesnosti, když výrok hodnotil v tomto znění, ačkoli jeho správné znění, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zní „To je zase určitě nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“.

Z hlediska posouzení, zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící úsudek, je bez významu, že výroky žalovaného byly proneseny jako reakce na sdělení, která na svém twitterovém účtu zveřejnil tehdejší ministr vnitra M. Ch. a v němž nepřímo obvinil z výroby kompromitující fotomontáže společnost MAFRA, a.s., hnutí ANO 2011 i samotného žalovaného. Pronesl-li žalovaný výroky „Je to nesmysl, je to nějaká provokace z dílny B. & R.“, „To je zase určitě nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“, „Je jak z pera agentury B. & R.“ a „To je nesmysl, to je nějaká provokace asi z dílny agentury B. & R.“, nejedná se o hodnotící úsudky, nýbrž o tvrzení faktu, která mají povahu konkrétních skutkových tvrzení, a jako taková musí být testována z pohledu jejich pravdivosti. Z výše citované judikatury dovolacího soudu sice vyplývá, že také hodnotící soud může pracovat s objektivně existujícími (a tedy prokazatelnými) skutečnostmi (informacemi), které jsou základem pro hodnotící soud, resp. které jsou k hodnocení použity, avšak v posuzovaném případě dané výroky žalovaného neobsahovaly nic jiného než tvrzení faktu („…provokace z dílny B. & R.“, „To je zase určitě nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“). Jinými slovy tyto výroky nikterak nevyjadřují subjektivní názor žalovaného, tudíž nemohou být hodnotícími úsudky. Jde totiž o tvrzení, jehož pravdivost je ověřitelná, neboť se opírá o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování.

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. ). Tvrzení, že žalobkyně je autorem fotomontáže zobrazující ministra vnitra M. Ch. ve společnosti nahé ženy, je přitom způsobilé zasáhnout do pověsti žalobkyně. Je tedy na žalovaném, aby pravdivost uvedených tvrzení prokázal.

Odvolací soud dále pochybil tím, že žalobkyni posuzoval jako osobu veřejně činnou, a proto i výroky žalovaného posoudil jako součást debaty o veřejných věcech (a tedy jako výroky požívající zvláštních měřítek snášenlivosti). Podle judikatury Nejvyššího soudu se za osoby veřejného zájmu považují jednak osoby přímo veřejně činné a dále pak osoby, které se nominálně mezi politiky neřadí, ale vstupují do obchodních či jiných kontaktů s osobami, které se v politice oficiálně angažují (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. ). Také podle Ústavního soudu jsou věcí veřejnou „veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě … a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost“ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. ). V posuzované věci však nelze na žalobkyni nahlížet jinak než na soukromou osobu, neboť, jak plyne ze zjištění odvolacího soudu, mediálním poradcem vrcholného politika ministra vnitra M. Ch. byl pouze M. R., nikoli žalobkyně. Skutečnost, že M. R. je současně jedním ze společníků žalobkyně, není dostatečným důvodem pro to, aby na žalobkyni bylo nahlíženo jako na osobu veřejně činnou.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu (jak ve výroku ve věci samé, kde bylo dovolání podáno důvodně, tak i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, které jsou na výroku o věci samé závislé; ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 5. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu