Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 559/2020

28 Cdo 559/2020-284

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: L. M., nar. XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská 137/8, proti žalované: Československá obchodní banka, a. s., IČO 00001350, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, zastoupená Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 129 296,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2019, č. j. -263, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen – „odvolací soud“) ze dne 10. 9. 2019, č. j. -263, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen – „soud prvního stupně) ze dne 6. 2. 2019, č. j. -229, změněn tak, že se žaloba o zaplacení 129 296,80 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byla žalobkyně zavázána nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud uzavřel, že žalobě manželky povinného o vydání bezdůvodného obohacení, představovaného plněním vymoženým v exekučním řízení na její úkor, směřující vůči oprávněnému, nelze vyhovět v případě, kdy se exekučního řízení účastnila, neúspěšně uplatnila návrh na částečné zastavení exekuce v rozsahu dotýkajícím se majetku v jejím výlučném vlastnictví a k exekučnímu vymožení plnění došlo v souladu s právními předpisy. Z uvedeného důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda plnění vymožené exekučně z jejího výlučného majetku na úhradu výlučného dluhu manžela představuje bezdůvodné obohacení osoby v exekučním řízení oprávněné, získané na úkor dovolatelky. Měla za to, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Odkazujíc na nález Ústavního soudu sp. zn. , dále vytýkala, že odvolací soud porušil princip předvídatelnosti svého rozhodnutí. Upozorňovala rovněž na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, poukazujíc přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. . Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky opodstatněnosti žalob na vydání bezdůvodného obohacení v případech, kdy ochuzenému svědčilo k exekučně vymoženému plnění lepší právo než osobě v exekučním řízení oprávněné, jež byla odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Zmatečnosti ( , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 ) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. ), se z obsahu spisu nepodávají. Řízení přitom netrpí ani dovolatelkou vytýkanou vadou nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže tento svůj rozsudek – oproti závěrům soudu prvního stupně – nezaložil na jiných skutkových základech posuzovaného sporu, nýbrž toliko na odlišném právním posouzení otázky, zda plnění nabyté oprávněnou osobou v exekučním řízení může – obecně vzato – zakládat její bezdůvodné obohacení; za nepředvídatelné (překvapivé) totiž rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. , ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ). Rozhodnutí odvolacího soudu současně netrpí ani dovolatelkou namítanou nepřezkoumatelností, jsou-li z jeho odůvodnění patrné důvody napadeného rozhodnutí, přičemž ani jeho případné formulační nedostatky (deficity z hlediska požadavků kladených na odůvodnění rozsudku ustanovením ) nemohly býtna újmu uplatnění práv dovolatelky, nebránily-li jí ve formulaci zcela konkrétních dovolacích námitek (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jelikož posuzované plnění bylo exekučně vymoženo a poukázáno oprávněné osobě v červenci 2014, tj. po nabytí účinnosti , , účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), řídí se práva a povinnosti účastníků hodnoceného právního vztahu tímto zákonem (srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, ).

Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že k právní ochraně třetích osob, které mají k výtěžku (výnosu) získanému výkonem rozhodnutí (exekucí) z hlediska hmotného práva „lepší“ právo než ten, komu byl tento výtěžek vyplacen, slouží při výkonu rozhodnutí (exekuci) tzv. žaloba z lepšího práva. Takové lepší právo z hmotněprávního hlediska zakládá nárok z bezdůvodného obohacení tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci). I kdyby žalovaný obdržel výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí (exekucí) nařízeným a provedeným v souladu se zákonem, nejde o právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 1974, sp. zn. , jež bylo uveřejněno pod číslem 20/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl přitom formulován závěr, že ochranu práv třetí osoby neposkytuje pouze žaloba na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (excindační žaloba), ale i žaloba na plnění z titulu neoprávněného majetkového prospěchu (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 šlo o institut bezdůvodného obohacení), a to bez ohledu na to, zda třetí osoba podala excindační žalobu, popřípadě ji podat mohla. K uvedené konkluzi se následně přihlásil Nejvyšší soud i v poměrech konkursního řízení (srov. např. rozsudek ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když dovodil, že byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že k výplatě výtěžku došlo neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen, přičemž účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty. Pro závěr, zda měl žalovaný k přijetí plnění právní důvod, není tedy rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí (exekuci) či uplatnění právních institutů sloužících ochraně ochuzeného ve vykonávacím (exekučním) řízení (excindační žaloba, návrh na částečné zastavení exekuce) nebo výsledek řízení o nich, ale vždy jen hmotné právo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. , či ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. ). Získal-li tedy žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky vykonávacího (exekučního) řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. , již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. , či z odborné literatury Drápal, L. – Kůrka, V.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1. vydání. Linde Praha a. s., Praha. 2004, str. 846-847; shodné závěry, byť vyjádřené v podmínkách konkursního řízení, jsou rovněž obsaženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že konkluze odvolacího soudu o tom, že žaloba z lepšího práva založená na argumentaci, že žalovaná (coby oprávněná) exekučně vymohla na uspokojení své pohledávky za povinným plnění z výlučného majetku jeho manželky (žalobkyně), a nikoliv z majetku povinného,aniž k tomu měla hmotněprávní důvod, nemůže bez dalšího obstát v situaci, kdy se žalobkyně exekučního řízení účastnila, neúspěšně uplatnila návrh na částečné zastavení exekuce v rozsahu dotýkajícím se majetku v jejím výlučném vlastnictví a k exekučnímu vymožení plnění došlo v souladu s právními předpisy,jsou nesprávné a odporující výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Není totiž jakkoliv právně významné, jak bylo postupováno v exekučním řízení, ani zda a s jakým výsledkem v něm ochuzený (žalobce) uplatnil právní instituty sloužící k ochraně jeho majetkových práv (excindační žaloba, návrh na zastavení exekuce). Ani okolnost, že žalovaný (oprávněný) obdržel exekučně vymožené plnění v souladu s právními normami upravujícími exekuční řízení, přitom nezakládá právní důvod k tomu, aby si je bez dalšího mohl ponechat, neboť pro závěr o hmotněprávním důvodu nabytého plnění není rozhodující procesněprávní úprava exekučního řízení, v jejímž rámci bylo plnění vymoženo, nýbrž toliko úprava hmotněprávní.

Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem z uvedených důvodů neobstojí, Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným (v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu), rozsudek odvolacího soudu bez jednání ( věty první ) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení ( , odst. 2, věty první, ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný ( , ).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věty druhé, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 5. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu