Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 348/2020

30 Cdo 348/2020-190

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. G., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 180, o zaplacení částky 306 523 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2019, č. j. -164, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 306 523 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , v němž žalobce vystupoval jako poškozený a které trvalo 16 let a 4 měsíce.

Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. -64, uložil žalované zaplatit žalobci částku 39 848 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 39 848 Kč za období od 18. 6. 2015 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení dalších 266 675 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 18. 6. 2015 do zaplacení (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 20 054 Kč (výrok III).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. -164, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že se žaloba zamítá i co do částky 21 457 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl.

Podle dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. K námitce žalobce směřující do výroku III napadeného rozsudku proto nelze přihlédnout.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „ “), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. . S ohledem na uvedené není proto možné obecně říci, zda 6 % ze základní částky zadostiučinění je či není přiměřeným zadostiučiněním.

Na otázce, zda má přiznané zadostiučinění zohledňovat i náklady vynaložené na jejich získání, rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, a proto daná otázka přípustnost dovolání podle nezakládá. Je tomu tak už proto, že jde o dva zcela odlišné a na sobě vzájemně nezávislé nároky, kdy nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu se odvíjí od porušení práva žalobce v posuzovaném řízení, zatímco nárok na náhradu nákladů řízení se odvíjí od výsledku odškodňovacího řízení.

Také na otázce, zda je možné pod podřadit okolnosti selhání státního dohledu nad finančním/bankovním trhem, rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nespočívá, a proto daná otázka přípustnost dovolání podle nemůže založit. Okolnost, že dotyčná společnost neměla potřebné licence a povolení s postupem soudu v trestním řízení nijak nesouvisí.

Předkládá-li žalobce otázku, zda je možné pod při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podřadit i skutečnost, že k nepřiznání odškodného v rámci adhezního řízení vedla dílem i amnestie prezidenta republiky obžalovanému udělená z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení, pak tato nemůže přípustnost dovolání ve smyslu založit, neboť výsledek posuzovaného řízení pro zhodnocení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je nerozhodný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ).

Otázka, zda je možné ve smyslu hodnotit, do jaké míry si žalobce za tuto svoji pozici v rámci trestního řízení může sám, respektive, zda lze žalobce považovat za lehkovážného investora, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že žalobce musel mít pochybnost o vymahatelnosti svého nároku již v okamžiku jeho uplatnění u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 1. 2013, sp. zn. ).

Namítá-li žalobce, zda odvolací soud provedl řádné porovnání s jinými obdobnými kauzami, když na tyto odkázal, aniž by uvedl konkrétní částky kompenzací, zdroje jejich získání a podrobností případů, pak tato otázka přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když odvolací soud nevycházel při svém rozhodování ze srovnání částek zadostiučinění poskytnutých poškozeným v kauze H-systém, ale pouze z toho, že i jim se dostalo výrazně nižšího odškodnění v porovnání s částkou, o kterou v důsledku trestné činnosti přišli, což je skutečnost obecně známá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Pavel Simon předseda senátu