Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 396/2020

32 Cdo 396/2020-727

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PB SCOM s. r. o., se sídlem v Hranicích, Radniční 28, identifikační číslo osoby 25397087, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalované PORR a. s., se sídlem v Praze 10, Dubečská 3238/36, identifikační číslo osoby 43005560, zastoupené JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o zaplacení částky 16 875 295 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. -694, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 618 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastnic rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž žalované uložil zaplatit žalobkyni 7 834 174,63 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II. a V. potvrdil (první výrok), ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 1 485 490,37 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů účastnic (třetí výrok) a státu (čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti druhému výroku, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka předkládá otázku správnosti „stanovení výše bezdůvodného obohacení v situaci, kdy jde o plnění za jiného, příp. plnění z neplatné smlouvy mezi dvěma podnikatelskými subjekty - plátci DPH“, respektive otázku „zda by při úvahách o výši bezdůvodného obohacení při plnění bez platné smlouvy mělo hrát roli, zda se jedná o zdanitelné plnění ve smyslu zákona o DPH či nikoliv“, majíc za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), uzavřel, že pokud žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zjištěné bezdůvodné obohacení, tedy bezesmluvní plnění, nelze navyšovat o daň z přidané hodnoty, pak tento názor odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, která vychází z toho, že plnění lze navyšovat o daň z přidané hodnoty pouze v případech, kdy tato možnost byla smluvně dohodnuta (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud s odkazem na svou dosavadní judikaturu zdůraznil, že ve sporu o zaplacení kupní ceny dodaného zboží není pro rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu dohodnutou ve smlouvě vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty. Podle ustanovení , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, má prodávající právo na zaplacení pouze dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty, neboť žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího „navýšit“ dohodnutou kupní cenu o daň z přidané hodnoty ani v situaci, kdy dohodnutá kupní cena daň z přidané hodnoty nezahrnuje. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dále uvedl, že je třeba důsledně odlišovat dva vztahy - vztah mezi státem a plátcem daně z přidané hodnoty v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky smlouvy v rovině soukromého práva. Zatímco z hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty) je podstatné, zda předmětné plnění podléhá dani z přidané hodnoty a kdo je jejím plátcem, z hlediska soukromého práva je podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky.

Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Uzavřel-li proto odvolací soud, že při zjištění výše peněžité náhrady podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, v podobě obvyklé ceny prací, nelze tuto náhradu navyšovat o daň z přidané hodnoty, je jeho závěr v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nebyla-li cena prací mezi účastníky dohodnuta, pak rozhodnou pro posouzení výše peněžité náhrady za bezesmluvní plnění je obvyklá cena provedených prací zjištěná znaleckým posudkem, nikoliv to, zda některý z účastníků tohoto bezesmluvního vztahu je či není plátcem daně z přidané hodnoty. Zjištěná obvyklá cena nemůže být navýšena o tuto další položku.

Pro úplnost lze uvést, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. 5. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu