Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3940/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Renaty Fedové, zastoupené JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2014 č. j. -267, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného usnesení krajského soudu a předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 24. 7. 2013 vyplývá, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 26. srpna 2011 č. j. -83, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2012 č. j. -130, zamítl žalobu žalobců (zájemců o koupi nemovitosti), jíž se po stěžovatelce (podnikající v realitní činnosti) domáhali vrácení rezervačního poplatku ve výši 60 000 Kč (součást budoucí kupní ceny), zaplaceného na základě "Smlouvy o rezervaci rodinného domu" ze dne 5. 8. 2008, neboť k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Dne 12. 9. 2008 žalobce sice kupní smlouvu uzavřel, avšak dne 19. 9. 2008 od kupní smlouvy odstoupil, protože došlo k sesuvu nosné zdi a projevily se závažné stavební závady střechy. Soudy dospěly k závěru, že neuzavření kupní smlouvy zapříčinili žalobci, a stěžovatelka si proto byla, v souladu s ujednáním v rezervační smlouvě, oprávněna ponechat rezervační poplatek jako smluvní pokutu.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud uvedené rozsudky zrušil, neboť neodpovídaly jeho judikatuře (např. sp. zn. , , , ), podle níž nejedná-li zprostředkovatel prodeje jako zástupce budoucího prodávajícího, je ujednání, kterým zájemce o koupi zaváže uzavřít do určité doby kupní smlouvu s budoucím prodávajícím, neplatné (§ 39, § 50a obč. zák.). Povinnost uzavřít v rezervační lhůtě smlouvu o smlouvě budoucí s třetí osobou označenou jako "vlastník nemovitosti" je závazkem zavazujícím jen účastníky rezervační smlouvy, který nemůže být považován za závazek uzavřít kupní smlouvu ve prospěch třetí osoby. V projednávané věci smlouva o rezervaci žalobce právě zavazovala k uzavření kupní smlouvy s třetí osobou, která však vůli k tomu, aby žalobci nabyli specifikovanou nemovitost, neprojevila, a navíc tato třetí osoba nebyla v rezervační smlouvě nezaměnitelně označena. Je-li ujednání smlouvy o rezervaci neplatné, nemohlo platně založit ani povinnost žalobců uzavřít do 20. 9. 2008 kupní smlouvu, na jejíž porušení je vázána povinnost zaplatit smluvní pokutu; z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku. Pokud je (jako odporující zákonu) neplatné ujednání o založení hlavního závazkového vztahu, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění; neplatným je tudíž i ujednání o smluvní pokutě.

V navazujícím řízení soud I. stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu, zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby řízení v částce 14 791 Kč a uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům zbývající částku 45 209 Kč s příslušenstvím, tedy "vrátit" žalobcům, co plnili z neplatné smlouvy o rezervaci. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, a pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se aplikace nového , tj. , uvedl, že, jak vyplývá ze znění ustanovení tohoto zákona, věc je nutné posuzovat podle č. Podle ustanovení se použijí ustanovení části první hlavy I. nového účinného od 1. 1. 2014, týkající se předmětu úpravy a jejích základních zásad, i na práva a povinnosti, které se posuzují podle dosavadních předpisů. Základní zásadu, na kterou v tomto smyslu poukazovala stěžovatelka, tj. že smlouvy mají být plněny, když účastníci projevili vůli smlouvu uzavřít, však za situace, kdy smlouva o rezervaci nebyla uzavřena platně, soud nemohl respektovat. Pokud stěžovatelka namítala, že žalovaná částka představuje její náklady podle čl. IV. 1. smlouvy o rezervaci, pak ani podle tohoto článku nemohlo být plněno, neboť toto ujednání v souvislosti s celou smlouvou bylo neplatné, a žalobce tudíž k ničemu nezavazovalo. Žalobci podle předmětné neplatné smlouvy o rezervaci nic nedostali, a proto nejsou povinni žalované nic vrátit.

Stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením věci. Namítá, že odůvodnění rozsudků soudů jsou vnitřně rozporná a rovněž je nedostatečně odůvodněn rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o použití základních zásad nového . Namítá, že účelem smluvní pokuty bylo právě zajištění vyrovnání za náklady, které stěžovatelka měla s prodejem konkrétní nemovitosti. Pokud by žalobci dodrželi své závazky, stěžovatelka by v rámci odměny od prodávající obdržela též odměnu za všechny činnosti pro kupující spojené s prodejem nemovitosti a se zajištěním úvěru. Ze smlouvy bylo patrné, že činnost stěžovatelky není bezplatná, přičemž rozhodnutím žalobců nemovitost nekoupit byla činnost stěžovatelky znehodnocena. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že soudy posoudily jako neplatné ujednání i o nároku na zaplacení hotových výdajů.

III.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Do činnosti ostatních soudů na základě své kasační pravomoci proto ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně ostatním soudům (srov. nález

sp. zn.

). Jakkoliv totiž může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý (řádný) proces.

Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně platnosti rezervační smlouvy, vedlejších zajišťovacích závazků, event. nároků stěžovatelky na zaplacení hotových výdajů. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se všemi námitkami stěžovatelky důkladně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi patřičně vypořádaly. Jejich závěry korespondují předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu i jeho ustálené judikatuře týkající se dané problematiky, na niž je odkazováno. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, a nikoliv Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že napadená rozhodnutí jsou vnitřně rozporná a nedostatečně odůvodněná. Civilní soudy svá rozhodnutí, přijatá v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právním závěrům, podle nichž byla smlouva o rezervaci mezi účastníky uzavřena neplatně, přičemž v důsledku neplatného ujednání o založení hlavního závazkového vztahu nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění a neplatným je tudíž i ujednání o smluvní pokutě a účastníci smlouvy jsou si proto povinni vše co dostali podle smlouvy vrátit, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavně souladným shledává Ústavní soud i závěr krajského soudu, vztahující se k možnosti aplikace základních zásad části první hlavy I. na předmětnou - neplatnou smlouvu o rezervaci.

Ústavní soud dodává, že lze chápat stěžovatelku, která vnímá rozhodnutí soudu jako nespravedlivé, neboť činila kroky směřující k uzavření kupní smlouvy. Nelze však odhlédnout ani od toho, že to byla stěžovatelka, která se v rámci realizace své podnikatelské činnosti zavázala zajistit po odborné stránce, a to včetně právních služeb, uzavření řádných smluv souvisejících s obstaráním příležitosti k prodeji a koupi předmětných nemovitostí, smlouvy kupní či smlouvy o smlouvě budoucí. Ze skutečnosti, že smlouva o rezervaci nebyla uzavřena platně, a tudíž stěžovatelka nemá nárok na předpokládané plnění, nelze dovodit porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu