Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1247/2020

30 Cdo 1247/2020-154

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. K., narozeného XY bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, č. j. -132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 3. 2019, č. j -115, vyslovil, že řízení se zastavuje (výrok I) a že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Učinil tak z důvodu, že projednání věci bránila překážka věci rozhodnuté, a to ve vztahu k pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2017, č. j. -115, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 22. 3. 2018, č. j. -158.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).

Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za část řízení před Městským soudem v Brně, pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“), když akcentovaly, že žalobce byl již v minulosti za celé posuzované řízení (to je za dobu do jeho pravomocného skončení) odškodněn, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2017, č. j. -115, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 22. 3. 2018, č. j. -158. Tentýž nárok (jeho část) proto nemůže být projednán znovu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv žalobce ve smyslu a 36 odst. 1 a 3 d, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné ( ). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na ochranu majetku, práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.

Otázka, „zda je dána překážka věci rozsouzené tehdy, nárokuje-li žalobce nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě za další období, které ještě nebylo předmětem rozhodování v předcházejícím řízení“, nemůže přípustnost dovolání podle v poměrech projednávané věci založit, neboť odvolací soud svůj závěr o negativní procesní podmínce řízení v podobě překážky věci rozsouzené nezaložil na úvaze, že by v nyní projednávané věci bylo předmětem požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu „období, které ještě nebylo předmětem rozhodování v předcházejícím řízení“, nýbrž naopak vycházel z toho, že žalobci byla výše označenými rozsudky poskytnuta relutární satisfakce za celé posuzované řízení. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobce dále dovolacímu soudu předkládá jednak otázku, „zda lze předmět rozhodování vymezit – odlišně od žalobního petitu – až v závěrečném návrhu poté, co již došlo ke koncentraci řízení“, a v návaznosti na to také otázku, „zda lze za změnu žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení považovat pouhé prohlášení žalobce či jeho právního zástupce v závěrečném návrhu, že je třeba výši odškodnění stanovit ‚s ohledem na celkovou dobu řízení‘, tedy s ohledem na kritérium uvedené v ust. “. Rovněž ve vztahu k těmto dvěma (obsahově se prolínajícím) otázkám nelze dospět k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu neboť závěry odvolacího soudu se ve sledovaných souvislostech nevzpírají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

Jak již bylo předestřeno výše, dovolatel namítá, že předmět řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. byl na základě jím podané žaloby vymezen jinak, než je tomu v nyní projednávané věci. Uvedeným tvrzením se není třeba podrobněji zabývat, neboť i kdyby se ukázalo opodstatněným, nemělo by vliv na správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Podstatné je – z hlediska správnosti přezkoumávaného rozhodnutí – toliko zjištění, jaký byl předmět pravomocného rozhodnutí, které bylo v předchozím sporu vydáno. I kdyby v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. došlo, jak tvrdí dovolatel, ke skutečnosti, že by soudy rozhodly nad rámec podané žaloby a odškodnily žalobce za celé posuzované řízení a nikoliv jeho část, jak měl požadovat, jednalo by se o tzv. jinou vadu, proti níž mohl dovolatel případně brojit v označeném řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. , publikované pod č. rozh.)

Pro posouzení otázky, zda je řízení zatíženo překážkou věci rozsouzené, je zásadní zjištění předmětu rozhodnutí a nikoliv předmětu řízení, jak se dovolatel evidentně domnívá. Vznikne-li nesoulad mezi předmětem řízení a předmětem rozhodnutí, a to ať již zákonem předvídaným způsobem (tedy postupem podle ) či naopak v důsledku procesního pochybení soudu, má tento nesoulad vliv i na posouzení překážky věci rozsouzené, která vzniká vždy v rozsahu předmětu rozhodnutí, nikoliv v rozsahu předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , a v odborné literatuře též např. STEINER, V. In HANDL, V. a kol. – komentář. Praha: Panorama, 1985, s. 708).

Jak již bylo předestřeno výše, jestliže dovolatel namítá, že předmět řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. byl jiný, než v nyní projednávané věci, není tato úvaha (a k ní se vztahující argumentace o koncentraci řízení, potřebě změny žaloby, kterou sám nenavrhoval a o předběžném uplatnění nároku u ústředního orgánu) relevantní, podstatné je toliko zjištění, jaký byl předmět dřívějšího rozhodnutí v dané věci pravomocně vydaného.

V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle objektivně nepřípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání zčásti pro vady, které nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny a zčásti pro nepřípustnost odmítl ( ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2020

JUDr. František Ištvánek předseda senátu