Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 ICdo 132/2019-142

KSOS 37 INS 31576/201437 ICm 218/201621 ICdo 132/2019-142

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Mgr. Radima Struminského

ENPRAG, s. r. o.

se sídlem v Praze 5 – Slivenci, K Holyni č. 833/42, IČO 62743741, zastoupenému JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 92/21, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VDI Meta – výrobní družstvo invalidů se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, 1. máje č. 670/128, IČO 25861808, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2019 č. j. , -118 ( ), takto:

I. Dovolání žalobce

se zamítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Roberta Matase, advokáta se sídlem v Praze 1, Spálená č. 92/21.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 22. 1. 2016 domáhal, aby bylo určeno, že smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi dlužníkem

VDI Meta – výrobní družstvo invalidů (dále jen „dlužník“) a žalovaným ve dnech 8. 9. 2014 (smlouva o postoupení pohledávky z titulu nezaplacené kupní ceny zboží ve výši 319 646 Kč) a 13. 10. 2014 (smlouva o postoupení pohledávky z titulu nezaplacené kupní ceny zboží ve výši 40 474 Kč), jsou vůči věřitelům v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. neúčinnými „právními úkony“, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit uvedené částky do majetkové podstaty dlužníka. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v obou smlouvách, jimiž došlo k postoupení pohledávek z titulu nezaplacených kupních cen zboží podle kupních smluv, které dlužník uzavřel se Střední odbornou školou XY, příspěvkovou organizací (dále jen „Střední odborná škola XY“), nebyla sjednána úplata za postoupení. Ve smlouvách se sice předpokládalo budoucí započtení, avšak „zvažovaná koncepce byla zcela chybná“, neboť postupované pohledávky dlužníka vůči Střední odborné škole XY nemohly být započteny proti případným pohledávkám žalovaného za dlužníkem, protože se nejedná o vzájemné pohledávky. Žalovaný tak získal bezúplatně pohledávky za Střední odbornou školou XY, následně i plnění od Střední odborné školy XY, ale dlužník žádné plnění neobdržel. Protože obě smlouvy byly uzavřeny v době, kdy již dlužník byl v úpadku, a jednalo se o smlouvy, podle nichž dlužník neobdržel přiměřené protiplnění, jsou vůči věřitelům neúčinné.

Žalovaný namítal, že dlužník uzavřel s žalovaným kupní smlouvy na vybavení šaten, že následně byly uzavřeny kupní smlouvy ohledně shodného předmětu koupě mezi dlužníkem a Střední odbornou školou XY, že pohledávky dlužníka vůči Střední odborné škole XY byly na žalovaného postoupeny úplatně „za cenu odpovídající jmenovité hodnotě pohledávek“, že tato cena byla uhrazena způsobem uvedeným v čl. II postupních smluv, tedy započtením pohledávek žalovaného vůči dlužníkovi z uvedených kupních smluv, a že žalovaný následně rozdíl ceny postupovaných a započítávaných pohledávek vyplatil dlužníkovi, přičemž tento rozdíl se rovná „provizi“, na kterou měl dlužník „dosáhnout“ při prodeji vybavení šaten od žalovaného Střední odborné škole XY.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 8. 2. 2019 č. j. -81 ( ) žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 783,40 Kč a České republice – Krajskému soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že insolvenční řízení s dlužníkem bylo zahájeno dne 24. 11. 2014, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2015 č. j. -33 byl zjištěn úpadek dlužníka, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem, a že v době, kdy došlo k uzavření smluv o postoupení pohledávek, se dlužník již nacházel v úpadku. Dále vzal za prokázané, že žalovaný a dlužník uzavřeli dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem bylo dodání 60 ks dělených šatních skříněk a 23 ks šatnových lavic (žalovaný vystupoval jako dodavatel a dlužník jako odběratel), že dlužník a Střední odborná škola XY uzavřeli také dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem bylo totožné zboží jako v případě předchozích kupních smluv (dlužník vystupoval jako dodavatel a Střední škola XY jako odběratel), že „důvodem pro to, aby se zboží, které by mohlo být dodáno žalovaným přímo Střední odborné škole XY, dostalo do dispozice dlužníka jako odběratele od žalovaného a dodavatele Střední odborné škole XY, byla potřeba Střední odborné školy XY splnit svou povinnost vyplývající ze “ formou „náhradního plnění“, že za normálních okolností by žalovaný zřejmě kupní smlouvy na dodání zboží uzavřel přímo se Střední odbornou školou XY, že dlužník po dodání zboží Střední odborné škole XY měl vůči ní pohledávku a současně měl vůči žalovanému „závazek z kupních smluv, kterými mu žalovaný zboží dodal“, že se u každé dodávky jednalo o dva samostatné obchodní vztahy – vztah žalovaného jako dodavatele a dlužníka jako odběratele a dlužníka jako dodavatele a Střední odborné školy XY jako odběratele aže smlouvami o postoupení-- pohledávek ze dne 8. 9. 2014 a ze dne 13. 10. 2014 dlužník postoupil žalovanému pohledávky vůči Střední odborné škole XY ve výši 319 646 Kč a 40 474 Kč včetně příslušenství s tím,že bylo ujednáno, že předmětné pohledávky budou započteny proti pohledávkám, které má žalovaný za dlužníkem ve výši 282 124 Kč a ve výši 34 087 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že postupní smlouvy jsou bezúplatné z důvodu „absence údaje o úplatě“, neboť formulace v postupních smluv o započtení pohledávek, v níž žalovaný spatřuje sjednání úplaty za postoupení pohledávek, je „nesprávná, protože nelze započíst pohledávky, které nejsou vzájemné, i kdyby to bylo vůlí stran“. Protože jsou obě postupní smlouvy bezúplatnými „právními úkony“, k jejich uzavření „došlo v době, kdy byl dlužník již v úpadku“ a nebyl naplněn žádný z liberačních důvodů podle , soud prvního stupně uzavřel, že obě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 9. 2014 a 13. 10. 2014 jsou neúčinnými právními úkony podle , a proto žalovanému uložil „povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z těchto neúčinných právních úkonů“.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 č. j. , -118 ( ) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku o soudním poplatku jej změnil tak, „že žalovanému se povinnost k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč neukládá“, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 36 932,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 364 Kč k rukám advokáta JUDr. Roberta Matase. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, mimo jiné že Střední odborná škola XY „ve snaze vyhnout se sankci odvodu do státního rozpočtu, se dohodla s dlužníkem jako subjektem zaměstnávajícím postižené osoby na dodání zboží, které dlužník sám nevyráběl, ale objednal je u žalovaného, namísto toho, aby si toto zboží objednala přímo u žalovaného“, že „všem zúčastněným stranám byl důvod tohoto dohodnutého způsobu postupu zřejmý“, že „dlužník poskytoval tzv. ‚náhradní plnění‘ různým subjektům opakovaně“ a že „dlužník za tuto činnost obdržel dohodnutou provizi“. Odvolací soud dovodil, že „uzavřením dvou na sebe navazujících kupních smluv“ mezi žalovaným a dlužníkem a dlužníkem a Střední odboru školou XY došlo k obcházení smyslu a účelu zákona, konkrétně zákona o zaměstnanosti, „neboť zboží nebylo vyrobeno chráněnými osobami“, a že jsou proto kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem a mezi dlužníkem a Střední odbornou školou XY absolutně neplatné ve smyslu a . Uzavřel, že „v důsledku neplatnosti kupních smluv jsou pro počáteční nemožnost plnění (…) neplatné také obě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem, neboť jimi měl být postupován právně neexistující nárok.“

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel má za to, že otázka „posouzení platnosti smluv o postoupení pohledávek“ uzavřených mezi dlužníkem a žalovaným ve dnech 8. 9. 2014 a 13. 10. 2014 „a tomu předcházejících kupních smluv mezi žalovaným a dlužníkem a následně mezi dlužníkem jakožto poskytovatelem tzv. náhradního plnění“ a Střední odbornou školou XY „z pohledu , o zaměstnanosti“ nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro obě strany překvapivé, neboť „odvolací soud přišel až po vyhlášení meritorního rozhodnutí a v rámci jeho odůvodnění s právním názorem, který se zásadně odlišoval od právního názoru soudu prvního stupně“. Žalobce tak nemohl poukázat na to, že bylo možné z internetových stránek dlužníka zjistit, že u něj byly provedeny kontroly úřadu práce na způsob a formy provádění zákona o zaměstnanosti (včetně poskytování náhradního plnění) a nebyly shledány žádné závady. Poukázal na to, že stejným způsobem, jaký byl zjištěn v tomto řízení, si „plnili zaměstnavatelé svou povinnost dle zákona o zaměstnanosti zcela běžně“, „jednalo se tedy v praxi o postup zcela běžný, který musel být státním orgánům na úseku zaměstnanosti evidentně znám“. Dále namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval tím, zda předmětné kupní smlouvy „zjevně narušují veřejný pořádek“, neboť „jedině tehdy by totiž mohlo jít o neplatnost absolutní, když relativní neplatnost žalovaný nikdy nenamítal“. Pokud žalovaný projevil vůli konkrétní zboží prodat a dlužník je koupit, není na tomto právním jednání „konkrétně nic, co by mělo být v rozporu s účelem či smyslem jakéhokoli zákona a co by mělo zjevně narušovat veřejný pořádek“, přičemž totéž platí i o kupních smlouvách uzavřených mezi dlužníkem a Střední odbornou školou XY. Navíc ve vztahu ke Střední odborné škole XY nebylo vůbec zjišťováno, zda si náhradní plnění spočívající v nakoupení výrobků od dlužníka „vůbec vůči státu uplatnila, zda to bylo příslušnými státními orgány akceptováno nebo nikoli, zda byl z jejich strany vznesen nějaký požadavek na odvod do státního rozpočtu“. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo „jako zjevně bezdůvodné odmítnuto“, případně zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího soudu není podle něj překvapivé. Závěr odvolacího soudu, že uzavřené kupní smlouvy jsou absolutně neplatné „pro zjevné narušování veřejného pořádku“, považuje žalovaný za správný, přičemž skutečnost, že „šlo dle žalobce o obchodní model běžný, neznamená, že se nejednalo o obcházení zákona“. Za účelové považuje „pokusy žalobce o oddělování jednotlivých kupních smluv“, neboť smlouvy „byly dohodnuty paralelně“ a „jedna bez druhé v podstatě nemohou existovat“. Podle žalovaného je veřejný pořádek zjevně narušen, pokud „do tržních vztahů vstupuje subjekt zneužívající, byť bohulibé státní zásahy do tržního hospodářství, který navíc po své insolventnosti žádá zpět jakési plnění, které nikdy neměl a ani mít nemohl“. Dlužník byl pouze „prostředník celé transakce“ a „jakožto zaměstnavatel znevýhodněných osob“ posloužil Střední odborné škole XY „k naplnění zákonného požadavku tzv. náhradního plnění dle zákona o zaměstnanosti“. Pro případ, „že by se názor odvolacího soudu o neplatnosti smluvních vztahů jevil jako příliš radikální“, žalovaný uvedl, že podle něj došlo k „započtení dohodou“, že „soud prvního stupně zcela rezignoval na výklad právního jednání dle zásad “, neboť zřejmým úmyslem stran bylo vyrovnat všechny vzájemné závazky, a že výklad žalobce „je tak veskrze formalistický a odtržený od obchodní reality“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že dne 24. 11. 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení s dlužníkem a že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2015 č. j. -33 byl zjištěn úpadek dlužníka, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem. Žalovaný a dlužník uzavřeli dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem bylo dodání 60 ks dělených šatních skříněk a 23 ks šatnových lavic(žalovaný vystupoval jako dodavatel a dlužník jako odběratel), a dále dlužník a Střední odborná škola XY uzavřeli také dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem bylo totožné zboží, jako v případě předchozích kupních smluv (dlužník vystupoval jako dodavatel a Střední odborná škola XY jako odběratel).Důvodem takového postupu bylo, že Střední odborná škola XY potřebovala plnit svou povinnost vyplývající ze formou tzv. náhradního plnění a že tímto náhradním plněním bylo odebrání a zaplacení výše uvedeného zboží od dlužníka jako společnosti, která zaměstnávala osoby se zdravotním postižením, přičemž tento důvod byl dlužníkovi, žalovanému i Střední odborné škole XY zřejmý.Za normálních okolností by však zřejmě kupní smlouvy na dodání zboží žalovaný uzavřel přímo se Střední odbornou školou XY.Podle následně uzavřených smluv o postoupení pohledávky ze dne 8. 9. 2014 a 13. 10. 2014(z titulu nezaplacených kupních cen zboží ve výši 319 646 Kč a 40 474 Kč Střední odbornou školou XY dlužníku)byla Střední odbornou školou XY zaplacena kupní cena přímo žalovanému.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda skutečnost, že zaměstnavatel odebírá vědomě zboží od osoby oprávněné k dodávce zboží ke splnění povinnosti zaměstnavatele podle , o zaměstnanosti, která zboží nevyrábí, ale objedná je pro zaměstnavatele u jiného dodavatele, má za následek neplatnost kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, kdy byly uzavřeny kupní smlouvya smlouvy o postoupení pohledávek (dne 8. 9. 2014 a 13. 10. 2014)– posuzovat podle , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“) a podle , o zaměstnanosti, ve znění účinném do 19. 10. 2014 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“).

Zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele; povinný podíl činí 4 % (§ 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti). Podle ustanovení § 81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti povinnost uvedenou v odstavci 1 zaměstnavatelé plní a) zaměstnáváním v pracovním poměru, b) odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, nebo zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům nebo odebíráním výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance, nebo zadáváním zakázek těmto osobám, nebo c) odvodem do státního rozpočtu, nebo vzájemnou kombinací způsobů uvedených v písmenech a) až c).

Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1 o. z.). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému (§ 588 o. z.).

Rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. zakládá i obcházení zákona (srov. důvodovou zprávu k § 580 až 585 o. z.). Právním jednáním, jímž se zákon obchází, je takové právní jednání, které sice neodporuje výslovnému zákazu zákona, jež však svými důsledky směřuje k výsledku zákonu odporujícímu (in fraudem legis) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999 sp. zn. , uveřejněný pod č. 121 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, a dále odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020 sp. zn. ].

Z ustanovení § 81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že povinný subjekt (zaměstnavatel s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru) může splnit veřejnoprávní závazek (zaměstnávání zdravotně postižených osob) trojím, na roveň postaveným způsobem –přímým zaměstnáváním těchto osob [(písm. a)], odebíráním výrobků a služeb od subjektů tyto osoby zaměstnávajících nebo zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům, anebo odebíráním výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance, nebo zadáváním zakázek těmto osobám [(písm. b)], odvodem do státního rozpočtu [(písm. c)] nebo různou kombinací těchto způsobů; odvod do státního rozpočtu ve výši stanovené zákonem (srov. § 82 odst. 1 zákona o zaměstnanosti) tak není sankcí za nesplnění povinnosti zaměstnavatele zaměstnávat osoby se zdravotním postižením v zákonem určeném rozsahu, nýbrž způsobem (formou) plnění této povinnosti (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. ).

Nelze proto považovat za přiléhavý závěr odvolacího soudu, že motivem posuzovaných právních jednání bylo „vyhnout se sankci odvodu do státního rozpočtu“. Jejich skutečným motivem byla – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů – potřeba Střední odborné školy XY splnit povinnost vyplývající pro ni z ustanovení § 81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti formou „náhradního plnění“. Dal-livšak zákonodárce povinným subjektům na výběr možnosti, jak svoji povinnost splnit, aniž by preferoval některou z nich, popřípadě aniž by např. podmínil splnění určitým způsobem splněním jiné povinnosti, nelze dovozovat u určitého právního jednání, které směřuje ke splnění této zákonné povinnosti, jeho neplatnost pro obcházení zákona, neboť takové právní jednání postrádá základní předpoklad obcházení zákona, kterým je „směřování k výsledku zákonu odporujícímu“. Jinou věcí je, zda tímto způsobem skutečně došlo ke splnění zákonné povinnosti. Nesplní-li zaměstnavatel povinnost podle § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, stanoví mu krajská pobočka Úřadu práce České republiky povinnost poukázat odvod do státního rozpočtu rozhodnutím podle daňového řádu (srov. § 82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti) I kdyby však Úřad práce České republiky shledal, že posuzovaným způsobem nebyla povinnost Střední odborné školy XY podle § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti splněna, nelze z takového závěru dovozovat obcházení zákona při uzavírání předmětných kupních smluv.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupních smluv z důvodu obcházení zákona (aniž by bylo třeba zabývat se tím, zda taková právní jednání „zjevně narušují veřejný pořádek“ ve smyslu ustanovení § 588 o. z.) není správný. Dovolání žalobce přesto není důvodné.

O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby (§ 551 o. z.). K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (§ 554 o. z.).

Teorie i praxe jsou za jedno v tom, že při tzv. jednání „naoko“ (simulovaném právním jednání) chybí vůle jednajících právní jednání učinit. Obsah skutečné vůle je z obsahu uskutečněného právního jednání zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního jednání úmyslně snaží vzbudit dojem, že zde tato vůle je, ačkoliv ve skutečnosti taková není. Takové právní jednání je zpravidla činěno jenom proto, aby u třetích osob vzbudilo přesvědčení, že právě takové právní jednání bylo učiněno (srov. např. závěry v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. ). Simulované právní jednání, při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny, je zdánlivým právním jednáním. Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží – jak plyne z ustanovení § 554 o. z. – i bez návrhu účastníků řízení (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. ).

Ze skutkových zjištění učiněných soudy v projednávané věci, že žalovaný, který by „zřejmě za normálních okolností“ uzavřel kupní smlouvy se Střední odbornou školou XY, je uzavřel s dlužníkem a že důvodem pro to, aby se zboží, které mohlo být dodáno žalovaným přímo Střední odborné škole XY, dostalo do dispozice dlužníka jako odběratele od žalovaného a dodavatele Střední odborné školy XY, byla „potřeba Střední odborné školy XY splnit“ povinnost podle zákona o zaměstnanosti, tedy „potřeba ‚náhradního plnění‘,“ neboť „pokud by zboží ‚neprošlo‘ společností zaměstnávající osoby se zdravotním postižením“, Střední odborná škola XY by tuto povinnost nesplnila, nelze učinit jiný závěr, než že předmětná právní jednání (kombinace kupních smluv a smluv o postoupení pohledávek ze dne 8. 9. 2014 a 13. 10. 2014) byla činěna tzv. naoko a jen pro účely splnění povinnosti Střední odborné školy XY podle ustanovení § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti formou náhradního plnění, a že proto jde o právní jednání zdánlivá, k nimž nelze přihlížet.

Protože však zdánlivé právní jednání nevyvolává žádné právní účinky, nemohou smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 9. 2014 a 13. 10. 2014 naplňovat předpoklady odporovatelnosti uvedené v ustanoveních a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a nelze proto vyslovit jejich neúčinnost.

Namítá-li žalobce, že napadený rozsudek odvolacího soudu pro něj byl „zcela překvapivým“ a že „odvolací soud přišel až po vyhlášení meritorního rozhodnutí a v rámci jeho odůvodnění s právním názorem, který se zásadně odlišoval od právního názoru soudu prvního stupně“, a žalobce tak nemohl „proti nově vyslovenému právnímu názoru uplatnit názor svůj, doplnit případně tvrzení a označit důkazy“, pak přehlíží, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu).Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka „nepředvídatelné“ jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015 sp. zn. nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. ); o takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je, byť nikoli z přiléhavých důvodů, věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení věty první, a , neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. ] ve výši 5 000 Kč.Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. ve znění účinném od 1. 7. 2018). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát JUDr. Robert Matas, osvědčil, že obchodní společnost, v níž vykonává advokacii, je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč ( , věta druhá ).

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ), do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 5. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu