Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3721/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaromíra Jiráska a Ing. Zdeňky Jiráskové, zastoupených Dr. Iur. Lucií Gertner LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Pomezí 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2014 č. j. -39 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014 č. j. -16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť míní, že jimi bylo dotčeno jejich právo dle základních práv a svobod (dále jen " ").

Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2014 č. j. -16 odmítl jako nepřípustnou podle a žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 5 ze dne 19. 3. 2012 č. j. OSU.Koš.p.1560/1-69263/2011-Pak-R o vydání stavebního povolení na stavbu "Bytové domy Na Pomezí - I. etapa". Proti napadenému rozhodnutí správního orgánu bylo totiž možno podat odvolání, což stěžovatelé neučinili, a tím nevyčerpali ve správním řízení řádné opravné prostředky, jež měli k dispozici; k tomu, že se stěžovatelé o existenci správního rozhodnutí dozvěděli "až v dubnu 2014" přitom podle soudu nelze přihlížet.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2014 č. j. -39 kasační stížnost stěžovatelů zamítl a krajskému soudu v rozhodném závěru přisvědčil. K němu dodal, že pakliže stěžovatelé nebyli - dle jejich tvrzení - o vedeném stavebním řízení informováni a stavební povolení jim nebylo doručeno, ač tomu tak podle nich být mělo, jde o situaci tzv. opomenutých účastníků, s níž "výslovně počítá" ustanovení ; zde upravená lhůta jednoho roku k podání odvolání pro opomenutého účastníka je ve správním řízení "výrazem principu právní jistoty", neboť správní rozhodnutí jako akt veřejné moci "nemůže být napadáno do nekonečna, a to ani tehdy, kdy je vadné"; opak by znamenal "ztrátu důvěryhodnosti těchto rozhodnutí jako celku a nejistotu v právním postavení účastníků i třetích osob" (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. , či sp. zn. ). Okolnost, že se stěžovatelé o vydaném správním rozhodnutí dozvěděli až 16. 4. 2014, tedy po uplynutí uvedené lhůty dle , je tak bez významu; podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků před podáním správní žaloby [ ] vychází z objektivního stavu, pročež důvod, pro který k jejich vyčerpání nedošlo, je irelevantní. Otázkou, zda stěžovatelé skutečně byli materiálně účastníky řízení, se Nejvyšší správní soud nezabýval, a to jak s ohledem na právě řečené, tak i proto, že tato otázka může být předmětem posouzení v řízení o případné žalobě podané k ochraně veřejného zájmu "privilegovanými" žalobci ( , 3 ).

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že se oba soudy nezabývaly jejich situací jako záměrně opomenutých účastníků stavebního řízení, ani tím, jaký dopad do jejich práv bude mít tvrdost prekluze práva podat odvolání proti nezákonnému správnímu rozhodnutí. "Nemohou se smířit" s tím, že ač mají u zaručené právo na soudní přezkum nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné správy, z důvodu respektování principu právní jistoty (avšak na jejich úkor) k tomu nedošlo. Oproti názoru Nejvyššího správního soudu, který zdůvodnil zamítnutí kasační stížnosti (a odmítnutí žaloby) odkazem na , stěžovatelé namítají, že soud nevzal v úvahu, že se o správním rozhodnutí "dozvěděli pouze náhodně" po uplynutí lhůty k podání odvolání, přičemž tento "bezprávní stav" sami nezavinili a ani ho nemohli nijak ovlivnit. Nejvyšší správní soud podle nich posoudil problematiku "zúženým pohledem" dle zásady vigilantibus leges sunt scriptae, ačkoliv úpravou neměl zákonodárce zjevně na mysli, aby jeho aplikací docházelo k legalizaci vadných správních rozhodnutí a potlačování individuálních práv účastníků řízení. Jsou názoru, že vydáním stavebního povolení utrpěli značnou a nenapravitelnou újmu, a to přesto, že před "škodlivými vlivy" z průjezdné automobilové dopravy měli být "chráněni" rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu, vydaným na ochranu poškozených nemovitostí stěžovatelů; nerespektování povinností z vykonatelného rozhodnutí soudu je tak zásadním důvodem, pro který se domáhají svého účastenství v tomto stavebním řízení.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V nyní posuzované věci je zřejmé, že ústavní stížnost představuje především pokračující polemiku se závěry správních soudů ohledně nepřípustnosti správní žaloby pro nevyčerpání opravných prostředků, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Oba soudy (zejména pak Nejvyšší správní soud) logicky a srozumitelně stěžovatelům objasnily důvody, pro které musela být jejich žaloba odmítnuta, a jejich adekvátnímu odůvodnění, založeném na závěru, že stěžovatelé nesplnili jednu z podmínek přípustnosti správní žaloby, jestliže před jejím podáním nepodali proti napadenému správnímu rozhodnutí odvolání, nelze z ústavněprávních pozic ničeho vytknout.

K námitce stěžovatelů, že Nejvyšší správní soud posoudil problematiku "zúženým pohledem", jestliže při svém rozhodování nezohlednil jejich "celkovou situaci", jakož i důvody, pro které před podáním žaloby nepodali opravný prostředek ve správním řízení, nelze než konstatovat, že jejím uplatněním zásady tzv. spravedlivého procesu, jichž se stěžovatelé dovolávají, dotčeny nebyly.

I když zaručuje tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím veřejné správy, právo na přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem (s výjimkami stanovenými zákonem), jde o ustanovení obecné, jehož podmínky a podrobnosti stanoví dle zákon; jinými slovy konkrétní realizaci tohoto základního práva, jakož i jeho případná omezení zajišťuje zákonná právní úprava v podobě procesního předpisu, jímž je pro oblast správního soudnictví , kterým jsou oba správní soudy ve svých procesních postupech vázány. Ani Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nepříslušelo hodnotit důvody, pro které stěžovatelé podmínku přípustnosti žaloby nesplnili, je-li dána objektivně, a již vůbec mu pak nelze vytýkat, nezabýval-li se - nad tento rozhodný procesní rámec nepřípustné žaloby - věcí meritorně, z pohledu tvrzeného porušení subjektivních práv stěžovatelů.

Je tedy namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu