Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4032/2019

30 Cdo 4032/2019-715

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Z. T., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 10 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, č. j. -642, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 10 000 EUR, která jí měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením o úpravu styku s nezletilým vnukem vedeným nejprve u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. a poté u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. . Žalovaná nárok žalobkyně odmítla.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. -572, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3 523 EUR (výrok I), v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 6 477 EUR, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 69 450 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 505 EUR, jinak jej v tomto výroku a ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).

Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že délka řízení v trvání 9 let a 7 měsíců je nepřiměřená a že žalobkyni vznikl v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem státu nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích ( , , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“). Za správné považoval určení základní částky soudem prvního stupně ve výši 128 750 Kč i její ponížení o 30 % z důvodu složitosti věci a zvýšení o 10 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobkyni. Nesouhlasil však s jejím ponížením o 10 % z důvodu chování žalobkyně, které na rozdíl od soudu prvního stupně nehodnotil jako obstrukční.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta co do částky, která po přepočtu dosahuje ke dni podání dovolání 100 000 Kč, a ve výroku II napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolatelky přípustnost dovolání vyplývá ze skutečnosti, že odvolací soud se při aplikaci kritérií, která jsou příkladmo uvedená v § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk odchýlil od stálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Výtka, že odvolací soud v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), řádně nezhodnotil všechny skutečnosti, které měly vliv na celkovou délku řízení, neboť se nevypořádal s kritériem postupu soudů, se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí.

I když se odvolací soud výslovně nevyjádřil k podílu postupu soudů na délce řízení, z napadeného rozhodnutí je zjevné, že se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, který s výjimkou ojedinělého průtahu neshledal v postupu soudů pochybení a na základě tohoto kritéria základní částku odčinění nemajetkové újmy ani nezvýšil ani nesnížil. Již dříve přitom dovolací soud dovodil, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) se tak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, shledal-li postup soudů v posuzovaném řízení nikoliv natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. ).

Posouzení kritéria složitosti věci dovolatelka zpochybňuje dvěma námitkami.

Za prvé má za to, že napadené rozhodnutí je „za použití výkladového pravidla a contrario v rozporu se závěry rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. “, nevymezuje však žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl od citované judikatury odchýlit, a nelze ji seznat ani z obsahu dovolání. Pro uvedenou vadu ( a 3 ) nelze dovolání v tomto rozsahu projednat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za druhé formuluje otázku, „zda složitost posuzované věci se posuzuje prizmatem složitosti kauzy samotné a nebo se složitost věci posuzuje podle složitosti kauzy, s níž byla posuzovaná věc spojena“, kterou považuje za dosud neřešenou a kterou namítá, že „soudy posuzovaly složitost řízení prizmatem složitého řízení o péči o nezletilé a nepřihlédly ke skutečnosti, že původní řízení o styk prarodiče s nezletilým bylo ničím nekomplikovaným řízením“. Uvedená otázka přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud totiž při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění hodnotil složitost posuzovaného řízení a k závěru o jeho složitosti dospěl po zohlednění počtu stupňů, na nichž byla věc projednávána, a složitosti procesní, která v tomto případě vyplývala z procesní aktivity samotné žalobkyně, a neodchýlil se tak od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. bod IV. Stanoviska). Ke složitosti souběžně probíhajícího řízení se vyjadřoval – vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. – při řešení otázky, zda rozhodnutí o návrhu žalobkyně o úpravě styku s nezletilým vnukem záviselo na rozhodnutí o výchově a výživě nezletilého. I souběžně probíhající řízení považoval za složité, nikoli však z důvodů přičitatelných státu, nýbrž (rovněž) pro počet instancí, v nichž byla věc řešena, a procesní složitost, a dovodil, že rozhodnutí v posuzovaném řízení nebylo možné vydat dříve, přesto délku posuzovaného řízení hodnotil jako nepřiměřenou.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, že odvolací soud měl délku řízení 9 let a 7 měsíců posoudit jako „zjevně nepřiměřenou“. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. , či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. , přehlíží, že v uvedených rozhodnutích soudy posuzovaly skutkově odlišné situace a nevyslovily žádný obecný závěr o zjevně nepřiměřené (extrémní) délce řízení. Odvolací soud se neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, jestliže při posuzování přiměřenosti délky řízení vyšel z kritérií v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, hodnotil je ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. bod IV. Stanoviska) a své úvahy, proč neshledal důvody pro přiznání vyšší částky základního zadostiučinění, náležitě odůvodnil.

Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobkyně se zvýšením základní částky z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobkyni (pouze) o 10 %.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. .

Jestliže odvolací soud uzavřel, že řízení o návrhu žalobkyně o úpravě styku s nezletilým vnukem je řízením s typově vyšším významem (srov. část IV. Stanoviska), a považoval za odpovídající zvýšení základní částky zadostiučinění z tohoto důvodu o 10 %, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V rozsahu výroku II je dovolání objektivně nepřípustné [ ].

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2020

Mgr. Vít Bičák předseda senátu