Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5302/2017

28 Cdo 5302/2017-732

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8A, zastoupenému JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4, o zaplacení částky 650 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. -643, o nákladech dovolacího řízení, t a k t o :Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobcem podaném dovolání směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. -643, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2015, č. j. -592, tak, že se zamítá žaloba, jíž žalobce požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 650.000 Kč, Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 7. 3. 2018, č. j. -682 (ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2018, č. j. -697), a to tak, že je odmítl (výrok I usnesení dovolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).

Označené usnesení Nejvyššího soudu (jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2017, č. j. -643) napadl žalobce ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. , tak, že výrokem pod bodem II zrušil nákladový výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018 č. j. -682 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2018 č. j. -697, spolu s nákladovým výrokem II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. -643); ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III nálezu).

Své rozhodnutí v části, jíž zrušil oba nákladové výroky, Ústavní soud odůvodnil poukazem na svou ustálenou judikaturu, podle níž – je-li statutární město k hájení svých zájmů vybaveno příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze svého rozpočtu – není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášelo na soukromý subjekt, advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu ); neznamená to však, že by náklady na zastoupení statutárního města bylo možné považovat za „neúčelně“ vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování statutárního města advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.

Nejvyšší soud proto [přihlížeje k závěru Ústavního soudu, že v posuzované věci se jedná „o relativně standardní (i když dlouho trvající) civilněprávní spor“, jakož i k jeho ustálené rozhodovací praxi (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. ], rozhodl nově o nákladech dovolacího řízení (poté – kdy usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2020, č. j. -723, bylo znovu rozhodnuto toliko o nákladech u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího soudu, s reflexí závěrů uvedených v kasačním nálezu Ústavního soudu).

Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , část věty před středníkem a ; žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalovaného (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátkou) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené (shora citované) judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak. Jelikož projednávaná věc – slovy Ústavního soudu – představuje relativně standardní civilněprávní spor, nevykazuje značnou míru složitosti a ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě statutárního města [zůstal-li i v dovolacím řízení předmětem sporu toliko závazek z bezdůvodného obohacení ( a násl. , , ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013), v důsledku investice do nemovitosti ve vlastnictví jiného (mající za následek její zhodnocení) na základě neplatné smlouvy], nelze žalovanému náhradu nákladů advokátního zastoupení přiznat. Podle obsahu spisu přitom žalovanému v dovolacím řízení jiné náklady (hotové výdaje) nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 5. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu