Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
87196.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 410/15
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Helta, t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem se sídlem Korunní 957/35, Praha 2, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, územní odbor Praha venkov - západ, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 11. 2014, č. j. KRPS-114631-567/TČ-2013-011671-ČM, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - západ ze dne 31. 12. 2014, sp. zn. 0 ZT 225/2013, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, územní odbor Praha venkov - západ, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování a Okresního státního zastupitelství Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Okresní státní zastupitelství Praha - západ (dále též "okresní státní zastupitelství") zamítlo jako nedůvodnou jeho stížnost brojící proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, územní odbor Praha venkov - západ, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "Policie "). Citovaným usnesením Policie proti stěžovateli zahájila trestní stíhání pro spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1 zákona 40/2009 Sb. , trestní zákoník , ve znění pozdějších předpisů. Tohoto přečinu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 21. 11. 2014, kdy byl kontrolován příslušníky Policie , se ve vozidle, které řídil, nalezlo 11 ks plastových sáčků s rychlozipem a 1 ks zabaleného papírku s obsahem pervitinu o celkové váze cca 33 g, který si ve stejný den opatřil z dosud nezjištěného zdroje, a rovněž stejného dne nabídl nezjištěné množství z přechovávaného pervitinu své spolujezdkyni.
2. Stěžovatel uvádí, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva; konkrétně měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění citovaných usnesení, kdy závěr o nalezení taštičky s plastovými sáčky byl učiněn v souladu s ustanovením § 113 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, avšak údajně nebyly splněny zákonné podmínky pro ohledání. Rovněž závěr, že prohlídka vozidla "byla provedena podle zákona o Policii" neplyne z vyšetřovacího spisu. Z okolností případu je přitom zřejmé, že údajné "ohledání místa činu" nespočívalo pouze v pasivním smyslovém vnímání, nýbrž v aktivní invazivní činnosti policistů uvnitř vozidla, takže se ve skutečnosti jednalo o prohlídku jiných prostor.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci (okresního státního zastupitelství a Policie ) však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem předmětných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V prvé řadě musí Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadených usnesení konstatovat, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 62/95
, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 316/99
,
,
,
a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení
sp. zn. III. ÚS 674/05
ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
6. Podobně Ústavní soud tuto zdrženlivost prolomil při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 511/02
ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
7. Současně je nicméně třeba zdůraznit, že pokud jde o otázku popisu a právního posouzení skutku a provedeného úkonu (ohledání), jehož nedostatečnost stěžovatel namítá, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§ 176 trestního řádu; srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 554/03
). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání. Co se pak týká postupu při "ohledání místa činu" a procesních námitek stěžovatele, konstatuje Ústavní soud, že tyto námitky bude mít možnost v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, jelikož v něm budou muset orgány činné v trestním řízení posoudit, které z důkazních prostředků svědčí proti stěžovateli, a to nejen z hlediska jejich vypovídací schopnosti, nýbrž také procesní použitelnosti. Bylo by proto značně předčasné, aby se touto otázkou zabýval již nyní Ústavní soud.
8. S ohledem na shora uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu v této fázi trestního řízení je proto třeba konstatovat, že Policie i okresní státní zastupitelství v odůvodněních napadených rozhodnutí náležitě popsaly skutková zjištění, dostatečně uvedly, z jakých důvodů (právních i faktických) postačují získané poznatky k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a adekvátně tak vymezily skutek, pro který byl stěžovatel obviněn. Postup těchto orgánů činných v trestním řízení tedy nesvědčí o libovůli či o zřejmém odepření spravedlnosti, které by byly důvodem ke zcela výjimečnému zásahu Ústavního soudu do přípravné fáze trestního procesu a dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení tak ve věci stěžovatele netrpí zjevným excesem, který by byl způsobilý dosahovat ústavní intenzity.
11. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu