Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3698/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, se sídlem Jaselská 23, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle , 6 písm. a) , (dále jen " "), ve formě účastenství podle , ve spolupachatelství podle . Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byl ke stěžovatelovu odvolání rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.

Stěžovatel namítá, že z rozsudku, jakkoliv má 62 stran, není dostatečně zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Přitom navíc upozorňuje, že v jiné trestní věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , kde byl obviněn z trestné činnosti podobného charakteru, byl obžaloby zproštěn. Dále stěžovatel není spokojen s tím, že druhostupňový soud se s jeho odvoláním vypořádal jen velmi stručně.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v odst. l a d, a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

V doplnění své ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 13. 2. 2014, stěžovatel dále přiložil notářský zápis, který dle jeho tvrzení dosvědčuje, že jeden ze stavebních strojů, ke kterému se mělo vztahovat poskytnutí úvěru, a který dle závěrů obecných soudů nikdy neexistoval, respektive jeho výrobní štítek byl padělán, se nyní objevil. Stěžovatel také sdělil, že si podal návrh na povolení obnovy řízení.

II.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, Ústavní soud je však nucen připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a , 91 y [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že z rozsudku není zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. V tomto směru lze krajskému soudu vytknout snad jen to, že by bylo vhodnější, kdyby své úvahy na konci rozsudku pro přehlednost znovu shrnul. Nicméně podstatné je, že soud uvedl, jaké důkazy byly v řízení provedeny, a jak je hodnotil, kdy po studiu celého rozsudku je zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru o stěžovatelově vině. Skutečnost, že v případě jiného trestního řízení, vedeného pro trestnou činnost podobného charakteru, byl stěžovatel obžaloby zproštěn, na tom nemůže ničeho změnit. Pokud jde o usnesení soudu odvolacího, nutno připustit, že je dosti stručné, nicméně, i s přihlédnutím k podrobnosti rozhodnutí prvostupňového, Ústavní soud neshledává, že by bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů.

Ke stěžovatelem předloženému notářskému zápisu je pak Ústavní soud nucen uvést, že mu bezpochyby zásadně nepřísluší, aby prováděl doplňování skutkového stavu ve věci novými důkazy. V tomto směru má stěžovatel prostor v návrhu na povolení obnovy řízení, který již, jak Ústavní soud informoval, podal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle , o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu