Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 446/2018

30 Cdo 446/2018-143

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce L. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Hemy 855, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2017, č. j. -119, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 2. 2017, č. j. -100, zamítl žalobu o zaplacení částky 671 750 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.

Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ohledně nákladových výroků, tedy výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části svého dovolání dovolatel nevymezuje žádné dovolací důvody ( , 3 ) a dovolání tak musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto ( ).

Dovolatelem předložené otázky, zda lze považovat „za nadbytečné důkazy, které zatěžují délku soudního řízení, znalecké posudky z oboru ekonomika ke stanovení obvyklého nájemného za užívání části parcely žalobce tehdy žalovanou obcí jako veřejné plochy, a to za situace, kdy existuje v takové obci vyhláška o místních poplatcích za užívání veřejného prostranství“ a zda lze považovat „za veřejné prostranství pozemek s vybudovanou pozemní komunikací, jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím, na němž absentují základní náležitosti úředního rozhodnutí, zejména podpis a razítko osoby vydávající takové kolaudační rozhodnutí“, nemohou založit přípustnost dovolání podle , neboť na takto formulovaných právních otázkách a jejich řešení odvolací soud své rozhodnutí nepostavil. Dovolatel tedy jako dovolací důvod předestřel právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, což činí jeho dovolání nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Bez ohledu na doposud uvedené je dovolání nepřípustné i z toho důvodu, že napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby dovolatele, je založen ohledně každého ze dvou nároků uplatněných žalobou (nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 371 750 Kč a na náhradu škody ve výši 300 000 Kč) na více samostatných důvodech, z nichž každý z nich samostatně vede k zamítnutí žaloby.

Odvolací soud se bezvýhradně ztotožnil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně, jenž žalobní nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou předchozího soudního řízení zamítl jednak kvůli tomu, že žalovaná již žalobci dobrovolně uhradila peněžité zadostiučinění, které žalobci náleží ve výši určené podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jednak kvůli tomu, že peněžité zadostiučinění by nemělo přesahovat peněžní částku, který byla pro účastníka předchozího řízení „v sázce“. Nárok na náhradu škody pak byl zamítnut jednak kvůli neexistenci příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou předchozího řízení a vznikem tvrzené škody, dále z důvodu, že nárok nelze přiznat s odkazem na OdpŠk, a konečně též kvůli neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ( , 3 ), když žalobce přes poučení soudu neoznačil žádné průtahy v předchozím řízení, které by měly být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich (případně) neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Nenapadl-li tedy žalobce v rámci vymezení dovolacích důvodů každý ze shora vymezených samostatně stojících důvodů pro zamítnutí žaloby, nemůže být jeho dovolání podle přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu