Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4686/2018

30 Cdo 4686/2018-244

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce S. P, nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. Marka Franka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Český Krumlov, se sídlem v Českém Krumlově, Tovární 197, zastoupeného Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, o zaplacení částky 60 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, č. j. -202, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem k odvolání žalobce zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a mezi žalobcem a vedlejším účastníkem (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 60 080 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 9. 2016 do zaplacení se žalobce domáhal coby náhrady škody, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím vedlejšího účastníka – exekučním příkazem ze dne 30. 3. 2011, č. j. 125 EX 735/10-45, jímž byl postižen obchodní podíl žalobce ve společnosti ENVI, s. r. o. Podle žalobních tvrzení žalobce ztratil v důsledku zániku své účasti v této společnosti aktivní věcnou legitimaci v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , čímž mu měla vzniknout škoda ve výši 41 000 Kč s příslušenstvím představující zaplacený soudní poplatek v uvedeném řízení a ve výši 19 080 Kč představující uloženou povinnost zaplatit protistraně náhradu nákladů řízení.

Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu potvrzujícího výroku II ve věci samé dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl.

Podle není dovolání podle přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. ).

Uvedené platí i ohledně dovolání podaných proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po 30. 9. 2017. I podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. ).

Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o požadavku dovolatele na náhradu škody vzniklé jednak zaplacením soudního poplatku a jednak rozhodnutím o nákladech řízení v odkazovaném soudním řízení, neboť ohledně těchto nároků bylo odvolacím soudem rozhodnuto o jednotlivých peněžitých plněních nepřevyšujících svou výší částku 50 000 Kč; z toho důvodu nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám, které se k daným nárokům upínají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. ).

K tvrzeně vadě řízení namítané dovolatelem a spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, by dovolací soud mohl podle věty druhé přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá).

Na soudu prvního stupně nyní je, aby podle a , o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, rozhodl o poplatkové povinnosti žalobce za dovolací řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Pavel Simon předseda senátu