Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2909/2019

30 Cdo 2909/2019-203

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce A. Č., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. -109, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 127 750 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , následně vedeného ve spojeném řízení u téhož soudu pod sp. zn. , resp. pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. -128, zamítl žalobu na zaplacení částky 127 750 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ), což v případě žalobce není.

Skutečnost, že odvolací soud pro posouzení přiměřené délky řízení a) samostatně nehodnotil kritérium celkové doby trvání posuzovaného řízení, že se b) zabýval pouze tím, zda došlo v posuzovaném řízení k průtahům, a nikoliv celkovou délkou řízení, a že c) nezohlednil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk každé zvláště, a zároveň komplexně, ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Naopak odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu určil počátek a konec posuzovaného řízení s ohledem na dobu přerušení řízení a na délku vedlejšího řízení sp. zn. , pro které bylo posuzované řízení přerušeno (srov. bod III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Následně pro svůj závěr o přiměřené délce posuzovaného řízení zohlednil ostatní kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b)–e) OdpŠk (tedy složitost řízení, jednání poškozeného, postup soudů včetně zmiňovaných průtahů v řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného) samostatně a v jejich vzájemném poměru tak, jak to předvídá rozhodovací činnost dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. ). Dovolatel tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a tyto námitky proto přípustnost dovolání podle nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. ).

Námitka, že odvolací soud nezohlednil počátek vzniku újmy žalobce již od roku 1998, kdy podal žalobu o totožném nároku na náhradu škody, která byla posléze pro předčasnost zamítnuta, nezakládá přípustnost dovolání podle , neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže k době před podáním žaloby v posuzovaném řízení nepřihlédl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ). Nejvyšší soud v této souvislosti dále uvádí, že rozhodný počátek pro posuzování délky řízení a případné odčinění újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou může výjimečně předcházet dni zahájení řízení dle procesních předpisů pouze tehdy, pokud účastníkům řízení bránil právní řád v jeho dřívějším zahájení (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ), což ovšem není případ žalobce, jemuž nic nebránilo, aby u soudu podal žalobu o zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené v letech 1998–2003.

V této souvislosti není ani přiléhavý odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. . Nejvyšší soud totiž v tomto rozhodnutí, stejně jako např. v rozsudcích ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , uvedl, že pokud újma spojená s nejistotou může vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá, pak podmínkou takového vnímání újmy (nejistoty ohledně budoucí materializace újmy) je stále probíhající řízení; probíhající řízení je tak nezbytným předpokladem pro s ním spojený pocit nejistoty. Ani v tomto ohledu tedy nelze posuzovat vznik újmy žalobce již od roku 1998, neboť žádné skutečnosti ohledně řízení stále probíhajícího před podáním žaloby v posuzovaném řízení žalobce netvrdil.

Také námitka žalobce ohledně přičitatelnosti přerušení posuzovaného řízení státu z důvodu rozporného rozhodování soudů ve vedlejším řízení sp. zn. o pasivní legitimaci příslušné organizační jednotky státu a o existenci a příčinné souvislosti odpovědnosti státu za škodu, čímž mělo dojít k nepřiměřené délce posuzovaného řízení, přípustnost dovolání podle nezakládá, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve vedlejším řízení došlo pro jiný právní názor a nikoliv pro závažné vady řízení či nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. ). K tomu dovolací soud doplňuje, že je-li důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru, přičemž v rušícím rozhodnutí musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je rušeno právě z takového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. ). Tato okolnost ovšem nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , který byl vydán ve vedlejším řízení, ani z dalších žalobcem uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. ).

V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky. Takové dovolání je však podle nepřípustné, proto je i v této části Nejvyšší soud odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu