Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 5570/2017

29 Cdo 5570/2017-253

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře

a

JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce

SPRÁVA s. r. o.

, se sídlem v Praze 10, Fr. Diviše 944, PSČ 104 00, identifikační číslo osoby 46887202, zastoupeného Mgr. Jiřím Wytrzensem, advokátem, se sídlem v Praze, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, proti žalovanému

1. správcovská a konkurzní v. o. s.

, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26126788, jako insolvenčnímu správci dlužníka Centrum Dolní Břežany, s. r. o., identifikační číslo osoby 27251110, zastoupenému JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, za účasti

České spořitelny, a. s.

, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem v Praze, V Celnici 1034/6, PSČ 110 00, o zaplacení částky 451 476 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. června 2017, č. j. -218, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. června 2017, č. j. -218,

se odmítá

v rozsahu, v němž směřuje proti třetímu výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. října 2016, č. j. -130, v bodě II. výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti pátému výroku o nákladech odvolacího řízení; ve zbytku

se

dovolání

zamítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 438,80

Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného

nemá

žádný z nich

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 26. října 2016, č. j. -130, Okresní soud v Pardubicích:

1/ Uložil žalovanému (1. správcovská a konkurzní v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka Centrum Dolní Břežany, s. r. o.) zaplatit žalobci (SPRÁVA s. r. o.) částku 451 476 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 076 Kč od 16. prosince 2015 do zaplacení, z částky 102 850 Kč od 20. ledna 2016 do zaplacení, z částky 102 850 Kč od 16. února 2016 do zaplacení a z částky 102 850 Kč od 16. března 2016 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku).

2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 57 512,68 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (bod II. výroku).

Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1/ Dne 1. ledna 2013 uzavřeli dlužník a žalobce smlouvu o poskytnutí služeb a dohodu o vykonání práce, na základě níž žalobce vykonával pro dlužníka zajištění účetnictví, ekonomického servisu, daňových konzultací, dále veškeré povinnosti spojené s výkonem registrace, zpracování rozhodnutí orgánu společnosti, smluv a jiných dokumentů v rámci obchodních vztahů a správu nemovitostí ve vlastnictví dlužníka a spolupráci se společenstvím vlastníků jednotek dle článku 3 bodu 3. 2 smlouvy (dále jen „smlouva o službách“). Za činnost (specifikovanou v příloze č. 1) byla dohodnuta paušální měsíční odměna 85 000 Kč. V dodatku z 1. října 2014 bylo sjednáno, že žalobci bude odměna uhrazena na základě faktury, kterou vystaví do 15 dnů po skončení každého kalendářního měsíce a splatnost faktury bude 14 dní.

2/ Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku 26. listopadu 2012 oznámil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“) zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Věřitel Česká spořitelna, a. s. (dále jen „ČS“) přistoupil do insolvenčního řízení insolvenčním návrhem ze dne 21. února 2013, jehož součástí byl i návrh na povolení reorganizace. Návrh na povolení reorganizace však nespecifikoval konkrétní způsob provedení reorganizace.

3/ Nájemné nebo služby spojené s užíváním nebytových prostor v obci Dolní Břežany dlužník vyúčtoval žalobci fakturou č. FV130117, splatnou 15. února 2013, částkou 16 160 Kč, fakturou č. FV130118, splatnou 15. února 2013, částkou 40 322 Kč, fakturou č. FV130159, splatnou 18. března 2013, částkou 16 160 Kč, fakturou č. FV130160, splatnou 18. března 2013, částkou 6 292 Kč, fakturou č. FV130161, splatnou 18. března 2013, částkou 40 322 Kč, fakturou č. FV130214, splatnou 16. dubna 2013, částkou 6 292 Kč, fakturou č. FV130240, splatnou 16. dubna 2013, částkou 16 160 Kč, fakturou č. FV130241, splatnou 16. dubna 2013, částkou 40 322 Kč, fakturou č. FV130315, splatnou 16. května 2013, částkou 16 160 Kč, fakturou č. FV130316, splatnou 16. května 2013, částkou 40 322 Kč, fakturou č. FV130317, splatnou 16. května 2013, částkou 6 292 Kč, fakturou č. FV130339, splatnou 17. června 2013, částkou 6 292 Kč, fakturou č. FV130375, splatnou 17. června 2013, částkou 16 160 Kč a fakturou č. FV130376, splatnou 17. června 2013, částkou 40 322 Kč.

4/ Usnesením ze dne 3. prosince 2015, č. j. -193, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 17. prosince 2015, č. j. -96, nařídil předběžné opatření, na základě kterého mohl dlužník nakládat s veškerými peněžními prostředky na účtech po předchozím souhlasu insolvenčního správce. Usnesením ze dne 1. března 2016, č. j. B-150, insolvenční soud prohlásil na majetek dlužníka konkurs a vzal na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace, které ČS učinil podáním z 25. února 2016.

5/ Na částku 102 850 Kč včetně daně z přidané hodnoty (měsíční odměnu dle smlouvy o činnosti) žalobce vystavil dlužníku fakturu č. 10150335, splatnou 15. prosince 2015, fakturu č. 10150356, splatnou 19. ledna 2016, fakturu č. 10160035, splatnou 15. února 2016, fakturu č. 10160074, splatnou 15. března 2016 a fakturu č. 10160105, splatnou 15. dubna 2016.

6/ Dopisem z 12. ledna 2016 žalobce vyzval žalovaného ke schválení úhrady jeho pohledávek za dlužníkem (za listopad 2015 ve výši 40 076 Kč a za prosinec 2015 ve výši 102 850 Kč), které vznikly po rozhodnutí o úpadku. Dopisem z 31. března 2016 žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky 451 476 Kč, s tím, že jde o pohledávky splatné k 31. březnu 2016.

Na tomto základě soud prvního stupně - cituje ustanovení , 3, 4, a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) - uzavřel, že žalobce a dlužník uzavřeli dne 1. ledna 2013 určitou, jasnou a srozumitelnou smlouvu, na jejímž základě byl žalobce povinen vykonávat činnosti, služby a práce pro dlužníka. Odměna za tuto činnost byla stanovena v částce 85 000 Kč měsíčně bez daně z přidané hodnoty. Podle dodatku č. 1 ze dne 1. října 2014 byla odměna hrazena na základě faktury vystavené do 15. dne po skončení každého kalendářního měsíce, se splatností 14 dní. Dodatkem č. 2 ze dne 12. listopadu 2015 byla „platnost“ smlouvy prodloužena do 31. prosince 2016. Žalobce vykonával pro dlužníka správu majetkové podstaty ve smyslu - c/ a pohledávku uplatnil v souladu s podáním z 12. ledna 2016 a 31. března 2016.

Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že pohledávka žalobce ve výši 40 076 Kč na odměně za listopad 2015 je pohledávkou za majetkovou podstatou, neboť dle dodatku č. 2 ze dne 12. listopadu 2015 se stala splatnou až 15. prosince 2015, tedy nárok na plnění vznikl až po rozhodnutí o úpadku. K provedeným zápočtům pohledávek žalobce na odměně ze smlouvy o činnosti proti pohledávkám dlužníka na nájemném soud prvního stupně uvedl, že od počátku roku 2013 do listopadu 2015 bylo započtení vždy platným právním jednáním.

Návrh na povolení reorganizace podaný ČS vyhodnotil soud prvního stupně jako vadný a s ohledem na okolnosti věci (jeho nedoplnění přes výzvu insolvenčního soudu a zpětvzetí po třech letech od jeho podání) jako zjevně účelový. Proto nemohl vyvolat účinek spočívající v zákazu započtení vzájemných pohledávek žalobce (věřitele) a dlužníka. Soud prvního stupně vyložil účel a a dovodil, že účinky spojené s rozhodnutím insolvenčního soudu o vzetí na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace nastaly „ex tunc“. Uzavřel, že započtení jednostranným úkonem žalovaného v rámci tohoto soudního řízení je vyloučeno, když započtení brání a odst. 3 .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. června 2017, č. j. -218:

1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 411 400 Kč, ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 411 400 Kč z majetkové podstaty dlužníka, do 15 dnů od právní moci rozsudku (první výrok).

2/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 40 076 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 076 Kč od 16. prosince 2015 do zaplacení, z částky 102 850 Kč od 20. ledna 2016 do zaplacení, z částky 102 850 Kč od 16. února 2016 do zaplacení a z částky 102 850 Kč od 16. března 2016 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl (druhý výrok).

3/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 46 010 Kč z majetkové podstaty dlužníka, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (třetí výrok).

4/ Rozhodl, že účast ČS jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného je přípustná (čtvrtý výrok).

5/ Určil, že žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni rovným dílem zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 106 Kč, a to žalovaný z majetkové podstaty dlužníka, k rukám zástupce žalobce, do 3 dnů od právní moci rozsudku (pátý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dodal, že zjištěný skutkový stav věci žádný z účastníků nerozporoval. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že vznikla-li žalovaná pohledávka po rozhodnutí o úpadku dlužníka, jde o pohledávku za majetkovou podstatou a žalobce je podle oprávněn domáhat se jejího uspokojení po žalovaném jako insolvenčním správci v řízení, jež není incidenčním sporem. Přisvědčil soudu prvního stupně, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem dne 1. ledna 2013 je určitá, jasná a srozumitelná a že na jejím základě žalobce od listopadu 2015 do března 2016 řádně vykonával pro dlužníka činnosti při sjednané správě majetku dlužníka. Žalobci proto vzniklo právo na zaplacení sjednané paušální měsíční odměny ve výši 102 850 Kč. Žalované pohledávky v celkové výši 411 400 Kč jsou (s ohledem na jejich vznik v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka) pohledávkami za majetkovou podstatou.

Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalovaného, že pohledávka ve výši 40 076 Kč není pohledávkou za majetkovou podstatou, když vznikla v listopadu 2015. Jde o úhradu za provedení sjednané činnosti v listopadu 2015 a je třeba odlišovat vznik pohledávky jako práva na zaplacení sjednané paušální úhrady od její splatnosti. Dle smlouvy o činnosti vzniklo žalobci právo na zaplacení paušální náhrady za listopad 2015 při provedení činností na konci tohoto měsíce, tedy v době před rozhodnutím o úpadku dlužníka. Odvolací soud přisvědčil žalovanému, že žaloba je nedůvodná v části požadovaného příslušenství. Odkazuje na odvolací soud uzavřel, že žalobce se nemůže úspěšně domoci zaplacení úroků z prodlení z jinak důvodně žalovaných pohledávek za majetkovou podstatou dlužníka, jejichž splatnost nastala po rozhodnutí o úpadku dlužníka (po 3. prosinci 2015).

Odvolací soud uvedl, že spor byl veden o to, zda k zániku žalovaných pohledávek za majetkovou podstatou došlo započtením vzájemných pohledávek, které učinil žalovaný jednostranným úkonem (podáním z 12. července 2016) v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) nejprve dovodil, že od zveřejnění návrhu ČS na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku (dne 25. února 2013) zakazovala úprava a započtení vzájemných pohledávek žalobce jako věřitele a dlužníka. Návrh na povolení reorganizace vyvolal od jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku účinky podle , které trvaly ve smyslu do právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud vzal na vědomí zpětvzetí tohoto návrhu. K tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2018“) [který je - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Uzavřel, že od 25. února 2013 do listopadu 2015 nemohlo dojít k platnému započtení vzájemných pohledávek žalobce a dlužníka, a to ani jednostranným ani dvoustranným právním jednáním. Podle odvolacího soudu nemohlo k platnému započtení vzájemných pohledávek dojít ani jednostranným započtením vzájemných pohledávek dlužníka, které učinil žalovaný. Takové započtení je ve smyslu , (dále jen „ “), hmotněprávním jednáním, které je nepřípustné a pro rozpor s a a násl. neplatné, což plyne zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. . Jelikož žalovaný učinil jednostranné započtení poté, co ke dni 1. března 2016 nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka, není toto započtení platným právním jednáním a k zániku žalovaných pohledávek nedošlo.

Výslovně proti prvnímu, třetímu a pátému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu tak, ženapadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak.Konkrétně jde o otázku, zda insolvenční správce může po prohlášení konkursu započíst pohledávku věřitele za majetkovou podstatou oproti pohledávce dlužníka vůči tomuto věřiteli. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) a požaduje, abyNejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel namítá, že závěry odvolacího soudu jsou rozporné, když na jedné straně považuje „splnění pohledávky žalobce v plné výši prostřednictvím zápočtu“ za nepřípustné zvýhodnění žalobce proti ostatním věřitelům a na druhou stranu prvním výrokem rozsudku dovolateli přikazuje uhradit pohledávku žalobce v plné výši. Uhrazením žalované pohledávky dojde ke snížení majetkové podstaty dlužníka sloužící k uspokojení všech věřitelů, přičemž pohledávka dovolatele vůči žalobci zůstane neuhrazena a bude muset být vymáhána soudně, čímž vzniknou majetkové podstatě náklady, které by při započtení nevznikly. Dále dovolatel tvrdí, že odvolacím soudem citovaná judikatura není v dané věci přiléhavá. Uzavírá, že započtení vzájemných pohledávek podle , (dále jen „o. z.“), je legitimním způsobem splnění pohledávky, který insolvenční správce může využít při uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou dle . Podle dovolatele žalovaná pohledávka zanikla dne 12. července 2016.

Žalobceve vyjádření k dovolání shrnuje, že započtení v konkursu nebylo možné s ohledem na a 3 , a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovoláním napadenými výroky rozhodnutí odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku, kterým byla dovolateli (žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 411 400 Kč z majetkové podstaty dlužníka (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (třetí a pátý výrok).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

K dovolání proti nákladovým výrokům.

Přestože dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, ve vztahu k nákladovým výrokům (třetímu a pátému výroku) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.

Podle přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může -li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. .

Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.

Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle věty první , neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.

K dovolání proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Dovolání v dané věci je přípustné podle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle , vypočtených v , a v posouzení dovoláním předestřené otázky jde o věc beze zbytku neřešenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro řešení dovolatelem předložené otázky jsou podstatná zjištění odvolacího soudu, podle nichž insolvenční soud usnesením ze dne 3. prosince 2015 zjistil úpadek dlužníka a žalovaného ustanovil insolvenčním správcem dlužníka, usnesením ze dne 1. března 2016 prohlásil konkurs na majetek dlužníka a vzal na vědomí zpětvzetí návrhu ČS na povolení reorganizace, a dále zjištění, že žalovaný učinil podáním z 12. července 2016 jednostranný zápočet pohledávky žalobce za majetkovou podstatou z titulu odměny dle smlouvy o činnosti oproti pohledávce dlužníka za žalobcem na nájemném a úhradách za služby spojené s pronájmem nebytových prostor.

Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení a :

§ 1982 o. z. (ve znění účinném od 1. ledna 2014)

(1) Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

(2) Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

(ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 31. května 2019)

(…)

(2) Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak.

(3) Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel

a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo

b) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo

c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo

d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.

(4) Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu.

Dovolateli je především třeba dát za pravdu v tom, že v projednávané věci se neprosadí závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. (včetně v něm citované judikatury), jak dovodil odvolací soud. Jde totiž o závěry přijaté k výkladu , o konkursu a vyrovnání (dále jen „ “). však opustil koncepci striktního zákazu započtení (obsaženého v ) a prostřednictvím a 3 započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele připustil.

V R 63/2018 Nejvyšší soud při výkladu až 4 vysvětlil, že ve fázi od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí, kterým se zjišťuje úpadek dlužníka, započtení zakázáno zásadně není (za dodržení ). Výjimku představuje doba, po kterou trvá moratorium ( ). Od účinnosti rozhodnutí o úpadku (jež nastává zveřejněním tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, viz ) je započtení přípustné pouze za podmínek uvedených v až 4 . I přes splnění podmínek uvedených v může insolvenční soud zakázat započtení pohledávek předběžným opatřením ( ). Současně dává insolvenčnímu soudu možnost, aby předběžným opatřením naopak udělil souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele i v době, kdy je to zakázáno ( a b/ ).

Dále Nejvyšší soud v R 63/2018 dovodil, že neobsahuje v až 4 zákaz započtení, ale toliko jeho omezení, jakož i to, že toto omezení nepočíná (až) rozhodnutím o prohlášení konkursu, ale již rozhodnutím o zjištění úpadku. Započtení pohledávek (lhostejno, zda jde o věřitele uplatňující svá práva přihláškou, věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou či věřitele s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, když zákon ohledně započítávání mezi těmito pohledávkami nerozlišuje) tak lze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku uskutečnit pouze za podmínek uvedených v až 4 . U pohledávek za majetkovou podstatou ( ) a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ( ) bude vyplývat nepřípustnost započtení zpravidla již z nemožnosti dostát podmínce uvedené v (tyto pohledávky nebudou přihlášeny do insolvenčního řízení).

K závěrům vysloveným v R 63/2018 se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále v rozsudku ze dne 31. října 2019, sp. zn. .

V rozsudku sp. zn. Nejvyšší soud dodal, že při posouzení otázky započtení v poměrech založených je tedy nutno nejprve uvážit, zda k vzájemnému započtení pohledávek dlužníka a věřitele dochází v době před rozhodnutím o úpadku či (až) v době po rozhodnutí o úpadku. V době před rozhodnutím o úpadku není právo započíst vzájemné pohledávky dlužníka a věřitele dotčeno insolvenční úpravou [s výjimkou nařízení předběžného opatření ( ), vyhlášení moratoria ( ) a zveřejnění návrhu na povolení reorganizace ( )]. V době po rozhodnutí o úpadku lze vzájemné pohledávky dlužníka a věřitele započíst pouze v případě, že budou splněny podmínky stanovené v a 3 .

Z výše citované judikatury se podává, že insolvenční správce (jako osoba s dispozičním oprávněním ve smyslu ) nemůže započíst pohledávku věřitele za majetkovou podstatou ( ) již proto, že jde o pohledávku, která se nepřihlašuje do insolvenčního řízení. Nepřípustnost započtení takové pohledávky se odvíjí od nemožnosti splnit podmínku uvedenou v .

Závěrem je třeba korigovat názor dovolatele, že započtení vzájemných pohledávek dle § 1982 o. z. je zcela legitimním splněním pohledávky. Započtení pohledávek totiž nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká). K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Budiž dodáno, že Nejvyšší soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení ( věta první ) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); otázkou, zda předmětné pohledávky jsou co do svého pořadí pohledávkami za majetkovou podstatou, se proto Nejvyšší soud nezabýval; ostatně, řešení takové otázky je vyhrazeno incidenčnímu sporu dle , nikoli předmětnému sporu.

Lze uzavřít, že v daných souvislostech odvolací soud nepochybil, pokud potvrdil první výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl v částce 411 400 Kč. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je ve výsledku správné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl jako nedůvodné podle

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle , a a Dovolánížalovanéhobylo zčásti odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, proto žalovanému vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby(vyjádření k dovolání ze dne 1. června 2018), která podle bodu 6., a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu),ve znění účinném do 30. června 2018,pro věc rozhodném vzhledem k době vyhotovení vyjádření k dovolání,činí částku9 980Kč,a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) ve výši 2 158,80Kč jde o částku12 438,80Kč.

Žalobci ani vedlejšímu účastníku na straně žalovaného nevznikly podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení. Proto Nejvyšší soud ve vztahu mezi těmito účastníky žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. 3. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu