Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 3270/2019

-556

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nová Pec

I. V.

, narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3184, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května 2019, č. j. -522, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května 2019, č. j. -522, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. září 2018, č. j. -476,

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. září 2018, č. j. -476, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, jak mezi účastníky (výrok II.), tak státu (výrok III.). Kupní smlouvu ze dne 27. prosince 2004 „nepovažoval za absolutně neplatnou“ a nad to (in eventum) dodal, že „při nabytí předmětného pozemku byl žalovaný v dobré víře“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. května 2019, č. j. -522, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nosný právní závěr o platnosti kupní smlouvy uzavřené žalobkyní a manželi N. dne 27. prosince 2004 přijal jako správný, navázal jej (s ohledem na formulaci žalobní narace) zejména na zjištění, že kupní cena byla cenou obvyklou, zastupitelé žalobkyně při hlasování, které vyústilo v rozhodnutí o prodeji jmenovaným kupujícím věděli, o které pozemky se jedná. S „tvrzením“ žalobkyně o porušení povinnosti obce zveřejnit záměr prodeje se odvolací soud vypořádal tak, že bylo uplatněno až v odvolacím řízení a „ačkoliv porušení této povinnosti ve smyslu § 39 odst. 1 zákona o obcích způsobuje absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, jedná se o nepřípustnou novotu, neboť příslušné skutkové tvrzení, že ke zveřejnění nedošlo, muselo být uplatněno již v řízení prvoinstančním, zejména pak za situace, kdy kupní smlouva v článku IV. deklaruje zveřejnění záměru prodeje, včetně konkrétních dat jeho publikace.“ Za tohoto stavu měl za platný i následný převod vlastnického práva na žalovaného, a proto se otázkou jeho dobrověrného nabytí od manželů N. nezabýval.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (také jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , a sice konkrétně o to, že odvolací soud se při řešení otázek procesního a hmotného práva, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka (formálně) vymezila 4 právní otázky: odvolacímu soudu vytýká, že (i) se náležitě nevypořádal s její argumentací, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným; (ii) porušil procesní ustanovení upravující postup při zjišťování skutkového stavu; (iii) nerespektoval ustálenou praxi dovolacího soudu ohledně „obligatorních náležitostí rozhodnutí (usnesení) zastupitelstva obce, procesu jeho přijetí, jakož i skutečností, které tomuto musejí předcházet“, tedy z obsahu dovolání vyplývá, že tvrdí nerespektování ustálené praxe ohledně způsobilosti záměru být předpokladem pro perfekci kupní smlouvy (splnění obligatorních náležitostí záměru), jakož i transparentnosti tzv. nabídkového řízení, a to ve vazbě na platnost následně uzavřené kupní smlouvy a (iv) z hlediska hospodaření obce s majetkem „byla zcela popřena zásadní a základní premisa procházející judikaturou dovolacího soudu, že obec se svým majetkem musí nakládat s péčí řádného hospodáře, a to tak, aby nedocházelo ke škodám na veřejných statcích.“ K otázkám (ii) a (iii) označila judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, od které se odvolací soud měl odchýlit. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s argumentací odvolacího soudu, zejména s tím, že tvrzení o nezveřejnění záměru obce k nakládání s nemovitým majetkem bylo neurčité, potažmo opožděné a zdůraznil, že dalšími námitkami napadá dovolatelka skutkovou stránku (hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem), pročež nelze mít dovolání za přípustné, a proto navrhl, aby bylo odmítnuto (případně zamítnuto).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) projednal dovolání podle , , ve znění účinném po 29. září 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je ze dne 22. května 2019 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - také jen „“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení věta první dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelkou nastolená otázka (iv) přípustnost dovolání ( ) nezakládá. Porušení „péče řádného hospodáře“ odvíjí dovolatelka od nesouhlasu se zjištěním, že sjednaná kupní cena odpovídá ceně obvyklé, argumentačně podporujíc znalecký posudek kolidující s tímto skutkovým zjištěním na straně jedné, a vymezujíc se vůči oběma znaleckým posudkům, na jejichž základě odvolací soud toto zjištění učinil na straně druhé. Kritizuje hodnocení důkazů, ovšem samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně dovolacím důvodem podle napadnout [extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a tímto skutkovým zjištěním jednak dovolatelka netvrdí (k možnosti vznášet v dovolání námitky ústavněprávních vad při zjišťování skutkového stavu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. , body 54-58), jednak dle dovolacího soud není dán; své úvahy odvolací soud odpovídajícím způsobem vyložil a zdůvodnil]. Dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Nejedná se o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. ).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné vyřešení právní otázky splnění jak povinných náležitostí záměru obce k nakládání s jejím majetkem, včetně vymezení předmětu záměru [částí pozemků p. č. XY díl a) a p. č. XY díl b) z nichž vznikl předmětný pozemek, dále jen „částí pozemků“], tak posouzení jeho věcné shody s následně přijatým usnesením zastupitelstva o schválení daného majetkoprávního úkonu obce a uzavřené kupní smlouvy. Protože při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je proti rozsudku odvolacího soudu podle přípustné a také důvodné.

Pro dovolací řízení je z hlediska skutkové stránky podstatné, že soud prvního stupně se omezil, co do zjištění ohledně zveřejnění záměru obce nakládat s obecním nemovitým majetkem pouze na to, že záměr obce byl zveřejněn na úřední desce od 14. května do 4. června 2004 (zjištění učinil z kupní smlouvy ze dne 27. prosince 2004 – viz bod 96 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně převzal jako správná (pro stručnost odůvodnění svého rozsudku na ně odkázal – viz bod 7 rozsudku odvolacího soudu). Dokazování nedoplňoval.

Vzhledem k době, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy (27. prosince 2004), je pro další úvahy dovolacího soudu rozhodné znění ustanovení , o obcích (obecní zřízení), ve znění , tj. do 31. prosince 2004.

Podle ustanovení § 39 odst. 1 obecního zřízení záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění záměru.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – i vzhledem k jednoznačnému znění ustanovení § 39 odst. 1 věty třetí obecního zřízení – je zveřejnění záměru obce podle citovaného ustanovení zákonem stanoveným předpokladem platnosti následně učiněného právního úkonu (terminologie odpovídá právnímu stavu účinnému do 31. prosince 2013) obce. Účelem požadavku zveřejnění uvedeného záměru, vyvěrajícím ze specifického postavení obce (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018, sp. zn. ) i v soukromoprávních vztazích, je především informovat občany o dispozicích s obecním majetkem a zajistit, aby s tím související úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a aby všichni potenciální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost a mohli sami vstoupit do nabídkového řízení. Uvedený právní názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. července 2008, sp. zn. , a přihlásil se k němu např. v rozhodnutích ze dne 27. září 2010, sp. zn. , uveřejněném pod č. 45/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. . Jaké povinné náležitosti záměru obce k nakládání s majetkem obce musí být splněny, vyložil dovolací soud např. v rozsudku ze dne 19. května 2009, sp. zn. . První náležitostí záměru je vyjádření vůle obce v tom směru, že obec má v úmyslu nemovitý majetek ve svém vlastnictví prodat, směnit či darovat, pronajmout jej atd., tedy zjednodušeně řečeno, ze záměru musí být jasné, jakým konkrétním způsobem hodlá obec s předmětným majetkem věcněprávně naložit. Další náležitost pak vyplývá z ustanovení obecního zřízení, v němž je stanoveno, že nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona [tehdy , o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v rozhodném znění ke dni platného zveřejnění záměru]. Případné podmínky, jež musí splňovat zájemce o nabytí nemovitého majetku obce nejsou povinnou náležitostí zveřejňovaného záměru, pokud však obec takové podmínky stanoví a zveřejní je v rámci záměru o převodu nemovitostí, stanou se jeho součástí se všemi důsledky s tím spojenými (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. ).

Soud je povinen nejen zjistit, zda záměr obce byl zveřejněn, nýbrž musí zjistit také obsah zveřejněného záměru. Jednak proto, aby posoudil splnění náležitostí záměru, a mohl učinit závěr o tom, že takto zveřejněný záměr je způsobilým předpokladem pro právní perfekci následně učiněného majetkoprávního úkonu obce, jednak proto, aby posoudil jeho věcnou shodu (soulad) s následně přijatým usnesením zastupitelstva o schválení daného majetkoprávního úkonu obce a uzavřenou kupní smlouvou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. , případně ze dne 21. září 2016, sp. zn. , ze dne 16. května 2018, sp. zn. , nebo ze dne 15. října 2018, sp. zn. ). Kupní smlouva, kterou obec uzavře v rozporu s takto zveřejněným záměrem, pak svými důsledky – netransparentností při nakládání s majetkem obce jakožto veřejným majetkem a porušením zásady rovnosti přístupu k zájemcům o jeho nabytí (jejich diskriminací) – odporuje účelu a smyslu (ratio legis) citovaného ustanovení (neboť jí byl realizován jiný než zveřejněný záměr), a je tudíž právním úkonem neplatným pro obcházení zákona podle ustanovení § 39 obč. zák. (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. , nebo naposledy ze dne 15. října 2018, sp. zn. ). Avšak ne každá změna podléhá povinnosti nově zveřejnit záměr. Povinnost zveřejnění záměru se tak bude týkat především změn zasahujících pojmové znaky právního úkonu, se kterým příslušné hmotněprávní ustanovení (§ 588 obč. zák.) spojuje vznik právního vztahu a rovněž některých dalších ujednání (naturalia negotii), což bylo implicitně akceptováno i v ústavní rovině (ústavní stížnost proti posledně zmíněnému rozsudku dovolacího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17. května 2019, sp. zn. , odmítnuta).

Při posouzení toho, zda jde o natolik významnou změnu (odchylku), v důsledku které by právní úkon obcházel publikační povinnost obce, je v každém jednotlivém případě nezbytné přihlédnout k účelu ustanovení § 39 odst. 1 obecního zřízení; je nutné zvážit, zda a jakým způsobem se změna dotýká života obyvatel obce nebo zda a jakým způsobem se změna právního vztahu týká účelnosti a hospodárnosti nakládání s obecním majetkem.

Při řešení předběžné otázky – platnosti kupní smlouvy (také z hledisek způsobilosti záměru být předpokladem pro perfekci kupní smlouvy a transparentnosti nabídkového řízení) – bylo na soudech, aby se ve svých úvahách zaobíraly jak splněním povinných náležitostí záměru obce k nakládání s jejím majetkem, včetně vymezení předmětu záměru (částí pozemků), případně dalšími stanovenými podmínkami, byly-li zveřejněny v rámci záměru, tak posouzením jeho věcné shody s následně přijatým usnesením zastupitelstva o schválení daného majetkoprávního úkonu obce a uzavřenou kupní smlouvou. V posuzované věci se to ovšem nestalo a stát nemohlo, neboť podstatný skutkový stav v tomto rozsahu zjišťován ani nebyl.

Pokud odvolací soud v bodě 15 dovoláním napadeného rozsudku uvedl „(…) kdy kupní smlouva v článku IV. deklaruje zveřejnění záměru prodeje, včetně konkrétních dat jeho publikace.“, pouze zopakoval strohé zjištění soudu prvního stupně uvedené v bodě 96 rozsudku soudu prvního stupně, které o obsahu záměru, natožpak o jeho věcné shodě s usnesením zastupitelstva o schválení daného majetkoprávního úkonu obce a uzavřenou kupní smlouvou, nic nevypovídá.

Z uvedeného vyplývá, že pro absenci zjištění právně relevantního skutkového stavu, na nějž by bylo možno navázat právněkvalifikační úvahu o splnění povinných náležitostí záměru obce k nakládání s jejím majetkem, včetně vymezení předmětu záměru (částí pozemků) a jeho věcné shody s následně přijatým usnesením zastupitelstva o schválení daného majetkoprávního úkonu obce a uzavřenou kupní smlouvou, je právní posouzení odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné.

Zabývat se tvrzenými vadami řízení [otázkami (i) a (ii)] – vzhledem k výše zaujatému názoru (který nepřímo řeší i tyto námitky) – má význam pouze ve vztahu ke zjištění o (pouhém) zveřejnění záměru. Za situace pokud dovolatelka před nastoupením koncentrace v podobě neúplné apelace (pro absenci ustavení sporu nelze první jednání pokládat ve smyslu ustanovení , věty druhé, za skončené; k univerzální koncentraci nedošlo – viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zjištění o zveřejnění záměru pouze zpochybnila (marginální poznámkou při argumentaci o neurčitosti rozhodnutí o prodeji, kdy na okraj uvedla „zřejmě nebyl zveřejněn“), nelze odvolacímu soudu opodstatněně vytýkat, že zjištění o zveřejnění záměru akceptoval a k následné procesní aktivitě (tvrzení a důkazům) nepřihlížel. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že s touto svou procesní aktivitou přichází dovolatelka opožděně.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil ( ). Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Prachaticích) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Námitkou dovolatelky, která směřuje do výroku o náhradě nákladů řízení, je nyní předčasné se zabývat, neboť o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( a část první věty za středníkem a věta druhá ), což platí tím spíše, pokud jí dovolatelka ve skutečnosti napadá nesprávnost skutkového zjištění o obvyklé ceně poukazujíc na v mezidobí „nereálně“ násobné navýšení.

V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby na podkladě skutečností tvrzených účastníky o obsahu zveřejněného záměru, jeho povinných náležitostech, včetně vymezení předmětu záměru (částí pozemků), jeho věcné shody s následně přijatým usnesením zastupitelstva o schválení daného majetkoprávního úkonu obce a uzavřenou kupní smlouvou, a případných odchylek (a bude-li to namístě i za použití poučovací povinnosti podle ustanovení a 3 ), vyšel z úplně zjištěného skutkového stavu a na jeho základě (opět) posoudil platnost kupní smlouvy, také z hlediska jak způsobilosti záměru být předpokladem pro právní perfekci následně učiněného majetkoprávního úkonu obce (splnění povinných náležitostí záměru), tak transparentnosti nabídkového řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( části první věty za středníkem ve spojení s ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu