Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1683/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace ROKOSPOL a. s., se sídlem Krakovská 1346/15, 110 00 Praha - Nové Město, zastoupené Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Eliášova 792/29, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2014 č. j. - 195, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti dané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud svým postupem porušil její právo na soudní ochranu zajišťovanou nestranným a nezávislým soudem garantované a odst. 2 d (dále jen " "). Dále stěžovatelka uvádí, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na veřejné projednání věci garantované y. Současně stěžovatelka namítá, že byla porušena její práva garantovaná čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"), tedy právo na spravedlivý proces a právo na účinné opravné prostředky.

Z ústavní stížnosti, přiloženého usnesení Nejvyššího soudu, a rovněž přiloženého dovolání stěžovatelky ze dne 5. 10. 2013, ve znění podání ze dne 12. 10. 2013, vyplývá následující. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl podané dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2013 č. j. -152, neboť v něm stěžovatelka neuvedla údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a následně Proto Nejvyšší soud podle dovolání odmítl.

Stěžovatelka ve své stížnosti rekapituluje předcházející průběh rozhodčího řízení a následně průběh řízení před obecnými soudy. K tomu lze shrnout, že Krajský soud v Brně rozsudkem (den vyhlášení rozhodnutí nebyl ve stížnosti specifikován) sp. zn. vyhověl žalobnímu návrhu stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu a shledal v průběhu rozhodčího řízení vady. Následně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 6. 2013 č. j. -152 rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, jak je uvedeno shora.

Stěžovatelka se domnívá, že podané dovolání bylo řádně odůvodněno a z jeho obsahu bylo patrné, čeho se domáhala. Podle jejího názoru dovolání obsahuje veškeré náležitosti stanovené v (tj. vedle obecných náležitostí, také proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se domáhá) a také splňuje podmínky uvedené v a b) o. s. ř (tj. soudní řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Stěžovatelka zdůrazňuje, že z obsahu obou dovolání je evidentní, v čem spatřuje dovolací důvody uvedené v a b) Na základě těchto skutečností stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud tím, že dovolání odmítl, porušil její základní práva uvedená shora.

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje odlišnost své pravomoci od pravomoci obecných nebo správních soudů. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecného nebo správního soudnictví a nevykonává ani funkci další odvolací instance oprávněné zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Jeho pravomoc je omezena pouze na ochranu ústavnosti ( y, dále jen "Ústava") a zasáhnout může pouze v případech, kdy obecné soudy na úkor stěžovatelů vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ písm. d) y]. Žádné takové pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud neshledal.

Ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu se opírá o , neboť stěžovatelka ve svém dovolání neuvedla údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ustanovení odkazuje mimo jiné na , který je pro posouzení této věci rozhodující, a jehož znění předpokládá, že dovolání je v prvé řadě přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Tuto podmínku podané dovolání splňuje. Dále je však podle tohoto ustanovení nezbytné, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění jedné z navazujících podmínek. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiloženého dovolání ze dne 8. 10. 2013 a jejího doplnění ze dne 12. 10. 2013 je patrné, že stěžovatelka vycházela ze znění před účinností , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Na toto dřívější znění se rovněž výslovně odvolává a jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti z něj cituje. Změna, která nabyla účinnosti 1. 1. 2013, se však dotkla jak znění , tak i znění Stěžovatelka tak opírala své dovolání o právní úpravu, která nebyla v době podání dovolání účinná a její dovolání neobsahovalo všechny předepsané náležitosti dle (ve znění účinném v době podání dovolání), zejména již zmiňované vymezení toho, v čem lze spatřovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v až 238a Z tohoto důvodu nelze v napadeném usnesení Nejvyššího soudu nalézt jakýkoli rozpor s ústavním pořádkem České republiky.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu