Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 854/2019

33 Cdo 854/2019-254

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Home Credit a.s., se sídlem Brno, Nové sady 996/25, identifikační číslo osoby 26978636, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, proti žalované L. H., bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 4, Mendíků 1396/9, o zaplacení 14 930,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. -212, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku I. a) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. -212, jímž byl co do částky 3 062,11 Kč zrušen rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 7. 2. 2017, č. j. -152, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 3. 2018, č. j. -187, -141, a řízení bylo v uvedeném rozsahu zastaveno, se odmítá.II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. -212, ve výroku I. b), jímž byl co do částky 11 868,09 Kč se smluvním úrokem ve výši 3 062,11 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 11 868,09 Kč za dobu od 14. 12. 2008 do zaplacení změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 7. 2. 2017, č. j. -152, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 3. 2018, č. j. -187, -141, a v nákladových výrocích II. a III. se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. -152, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 3. 2018, č. j. -187, uložil žalované zaplatit žalobkyni 14 930,02 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 3 062,11 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 868,09 Kč ve výši 10,75 % ročně od 14. 12. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 29. 4. 2016 a nadále trvá-li prodlení od 30. 4. 2016 z této částky až do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí (výrok I.), řízení o zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 949,45 Kč, řízení o zaplacení zákonného úroku ve výši 949,45 Kč a řízení o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 11 868,09 Kč od 11. 11. 2008 do 13. 12. 2008 v této části zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o úvěru spotřebitelského charakteru, s výjimkou ujednání o smluvní pokutě, jež bylo shledáno neplatným. V důsledku prodlení žalované žalobkyně dluh zesplatnila. K žalovanou vznesené námitce promlčení soud prvního stupně poukázal na (dále jen „obch. zák.“), podle kterého promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Dále odkázal na judikaturu dovolacího soudu, podle níž promlčecí doba neběží bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky. Z učiněných zjištění dovodil, že k promlčení nároku žalobkyně nedošlo, a proto žalobě vyhověl.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. -212 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 3 062,11 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, v rozsahu částky 11 868,09 Kč se smluvním úrokem ve výši 3 062,11 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 11 868,09 Kč za dobu od 14. 12. 2008 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu v rozsahu částky 11 868,09 Kč se smluvním úrokem ve výši 3 062,11 Kč a úrokem z prodlení z částky 11 868,09 Kč od 14. 12. 2008 do zaplacení zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že soud prvního stupně z jednotlivých provedených důkazů učinil správná a úplná skutková zjištění, nesprávným shledal posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení. Dovodil, že pro zachování účinků stavení promlčecí lhůty je třeba aplikovat 30denní lhůtu stanovenou v , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ “). Závěr prezentovaný v rozsudku ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. , a v usnesení ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. , že dotyčné ustanovení dopadá pouze na situace, kdy o tom, že není dána jeho pravomoc, rozhodl sám rozhodce, odmítl s odůvodněním, že Nejvyšší soud v dotyčných rozhodnutích nevyložil, jak dospěl k délce lhůty pro podání žaloby u soudu po zastavení exekučního řízení „bez zbytečného odkladu“ ve vazbě na , jež žádnou lhůtu nestanoví, a proto je třeba aplikovat . Za situace, kdy usnesení ze dne 28. 5. 2015, č. j. -40, kterým bylo zastaveno exekuční řízení (pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky), nabylo právní moci 26. 6. 2015, a žaloba byla k soudu podána 4. 8. 2015, tedy po uplynutí třicetidenní lhůty uvedené v , nedošlo k zachování účinků podané rozhodčí žaloby spočívajících ve stavení promlčecí doby nároků uplatněných v žalobě a tyto jsou promlčeny. Námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy.

Proti (celému) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 , dále jen „ ).

V části, jíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně co do částky 3 062,11 Kč zrušil a řízení zastavil, není dovolání objektivně přípustné podle ; nepřípustné dovolání proto Nejvyšší soud podle odmítl.

Ve zbylé části dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu lhůty určené k podání žaloby k obecnému soudu po pravomocném skončení exekučního řízení vedeného pro vymožení práv z nevykonatelného rozhodčího nálezu, kterou ve svých rozhodnutích uznává Nejvyšší soud jako podmínku pro závěr o nepromlčeném nároku, a dále v otázce posouzení souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

V souvislosti s otázkou, „výkladu lhůty určené k podání žaloby k obecnému soudu po pravomocném skončení exekučního řízení vedeného pro vymožení práv z nevykonatelného rozhodčího nálezu, kterou ve svých rozhodnutích uznává Nejvyšší soud jako podmínku pro závěr o nepromlčeném nároku“, dovolatelka namítá, že odvolací soud - zcela proti systematice a ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu - s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci nezkoumal, zda podala po pravomocném zastavení exekuce žalobu k obecnému soudu „bez zbytečného odkladu“. Tím, že odvolací soud aplikoval lhůtu stanovenou v , postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. , které analogickou aplikaci lhůty uvedené v pro obdobné případy výslovně vyloučilo. Jeho rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení uvedené otázky. Současně odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl-li se odklonem od prezentované judikatury aplikovat 30 denní lhůtu podle , měl tak učinit důsledně i v tom ohledu, že připadá-li její konec na neděli, je lhůta zachována, byla-li žaloba podána následující pracovní den - tedy v pondělí 27. 7. 2015, jak se stalo i v projednávané věci.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se v souvislosti s řešením otázky zachování účinků podané žaloby, na jejímž posouzení jeho rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle , Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. , a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne 28. 11. 2017 pod sp. zn. ) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných d (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v a .

Skutkový závěr odvolacího soudu, že žaloba byla podána 4. 8. 2015, je v extrémním rozporu s obsahem spisu, z něhož se podává, že žaloba v projednávané věci byla podána k soudu 27. 7. 2015 (srov. potvrzení na č.l. 4 spisu o doručení žaloby do datové schránky soudu prvního stupně). Odvolací soud patrně mylně vycházel z data 4. 8. 2015 uvedeného na prvopisu žaloby, jež je potvrzením o provedeném lustru. Za situace, kdy usnesení ze dne 28. 5. 2015, č. j. -40, kterým bylo zastaveno exekuční řízení pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky, nabylo právní moci 26. 6. 2015, připadá-li poslední den 30 denní lhůty na neděli 26. 7. 2015, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující, což je pondělí 27. 7. 2015, kdy byla žaloba v projednávané věci také podána k soudu. Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, že nedošlo k zachování účinků žaloby podané v rozhodčím řízení, již jen z tohoto důvodu nemůže obstát. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle byl žalobkyní uplatněn právem a Nejvyššímu soudu nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu - ve zbylém rozsahu - zrušit ( ).

Nutno ovšem poznamenat, že i za situace, pokud by žaloba byla podána po uplynutí 30 denní lhůty, by se právní závěr odvolacího soudu ocitl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. , a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. , od nichž nemá dovolací soud důvod se odchylovat, podle nichž „ze srovnání účinků rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle vyplývá, že podá-li žalobce poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedojde“, a že „o tom, zda byla žaloba (poté, co byla zastavena exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu) podána bez zbytečného odkladu, rozhoduje soud vždy na základě konkrétních skutkových okolností případu; ustanovení se zde neuplatní, neboť nejde o případ, kdy by o tom, že není dána jeho pravomoc, rozhodl rozhodce; taková skutečnost se podává až z rozhodnutí exekučního soudu“. Odvolací soud přitom kromě sdělení, že má názor odlišný, žádnou právní argumentaci vedoucí k případné revizi citovaných závěrů nepřipojil.

S ohledem na výše uvedené logicky odpadá důvod pro přezkum správnosti řešení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

Právní názor dovolacího soudu je závazný ( věta první ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu