Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1010/2018

-282

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce T. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1)České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) K. H., nar. XY, bytem XY, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce M. Š., nar. XY bytem XY, o konstatování porušení práva, zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích a likvidaci údajů o osobě žalobce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2011, č. j. -153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č. j. -106, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce nebyl povinen při jednání dne 22. 6. 2009 ve věci projednávané před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. sdělit na výzvu soudkyně K. H. svoje osobní údaje – jméno a příjmení jakožto osoba přítomná v jednací síni jako veřejnost a že touto výzvou adresovanou žalobci bylo porušeno základní právo žalobce, zaručené článkem 2 odst. 3d, jakož i článkem 2 odst. 3y (výrok I). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že soudkyně K. H. poté, co při jednání dne 22. 6. 2009 ve věci projednávané před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. žalobce, přítomný v jednací síni jako veřejnost, odmítl sdělit svoje jméno a příjmení, nebyla oprávněna zapsat do protokolu o jednání popis žalobce ve znění uvedeném v usnesení soudu prvního stupně a že tímto jednáním soudkyně bylo porušeno základní právo žalobce, zaručené článkem 2 odst. 3d, jakož i článkem 2 odst. 3y (výrok II). Soud prvního stupně také zamítl žalobu, aby byla prvé žalované uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zlikvidovat údaje o žalobci zapsané v protokolu o jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 6. 2009 ve věci sp. zn. (výrok III), a zamítl žalobu, aby byla prvé žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč (výrok IV). Závěrem soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhé žalované (výrok I), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované ve výroku II v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení porušení práva žalobce a ve výrocích IV a V, a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení, jinak (ve zbývající části výroku II a ve výrocích I a III) usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Dále odvolací soud rozhodl, že ve vztahu žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce a druhé žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Žalobce se výše uvedeného domáhal jako náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalovaných. Tvrzený nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že byl dne 22. 6. 2009 při ústním jednání nařízeném ve věci sp. zn. v 10.30 hodin u Obvodního soudu pro Prahu 5, kde byl přítomen jako veřejnost při jednání, jež jako soudkyně řídila druhá žalovaná, vyzván, stejně jako další osoby přítomné jako veřejnost, aby sdělil do protokolu své jméno a příjmení pro případ, že by byl navržen jako svědek.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle věty první a , , ve znění účinném ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 ), dále jen „“, odmítl.

Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou není dovolání přípustné ve smyslu a odst. 3 , neboť závěr odvolacího soudu o tom, že se druhá žalovaná nedopustila excesu, a proto není možné proti ní úspěšně uplatnit nárok cestou ochrany osobnosti, je souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. ), pokud odvolací soud vyšel z toho, že její jednání naříkané žalobcem souviselo věcně, časově a místně s výkonem funkce soudkyně.

Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou proto Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle , ve spojení s

Nejvyšší soud dále ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou zdůrazňuje, že žalobce se de facto domáhá konstatování porušení práva a přiměřeného zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu, které odpovídá zadostiučinění ve výši, žalobcem rovněž požadovaných, 10 000 Kč. Určení, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany druhé žalované tím, že vyzvala žalobce, aby sdělil do protokolu své jméno a příjmení pro případ, že by byl navržen jako svědek, je pouze předpokladem pro konstatování porušení práva, nikoliv samostatným nárokem žalobce. Z toho důvodu o takto formulovaném požadavku na určení soud nemůže rozhodnout. K tomu Nejvyšší soud dodává, že již několikrát ve své judikatuře dovodil, že konstatování porušení práva nemůže být přiznáno zároveň s přiměřeným zadostiučiněním v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V předmětné věci dovolání ve vztahu žalobce a první žalované není přípustné v rozsahu výroku napadeného rozsudku potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o konstatování porušení práv žalobce, neboť dovoláním dotčenými výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, pro které je v případě souběžného požadavku na konstatování porušení práva a zaplacení zadostiučinění v penězích rozhodná výše peněžního plnění.

Skutečnost, že by soud v případě shledání oprávněnosti nároku žalobce mu mohl přiznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení jeho práva, namísto požadovaného plnění v penězích, na daném závěru nic nemění, když pro posouzení omezení přípustnosti dovolání ve smyslu je podstatné pouze to, o jaké výši peněžního plnění bylo rozhodnuto napadeným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. ).

V rozsahu výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na plnění žádající po prvé žalované odstranit údaje ze soudního protokolu je dovolání zjevně nepřípustné, neboť v režimu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), se nelze úspěšně domáhat uložení povinnosti konat nad rámec poskytnutí zadostiučinění podle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. ) a napadený rozsudek je s touto judikaturou v souladu.

Z toho důvodu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné i dovolání ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou, a to podle , ve spojení s

Druhé žalované, jinak v dovolacím řízení úspěšné, žádné náklady dovolacího řízení nevznikly, a proto rozhodl dovolací soud, jak je uvedeno ve výroku II tohoto usnesení.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( část věty před středníkem ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Pavel Simon předseda senátu