Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 133/2020

24 Cdo 133/2020-121

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. R., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská č. 637/6, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. června 2019, č. j. -90, takto:

I. Dovolání žalobkyně seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14.6.2019, č. j. -90, neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobkyně (dále také „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [ , , ve znění účinném od 30.9.2017 (srov. čl. II. bod. 2. ) – dále jen „ “]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno ( ).

Podle ustanovení platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatelka uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání ( ). Dovolatelka je povinna vymezit, kterou z tam uvedených alternativ považuje za danou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.9.2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.3.2015, sp. zn. , dále viz též stanovisko Ústavního soudu ze dne 28.11.2017, sp. zn. Pl.-st. 45/16, kterým byla ohledně nezbytnosti vymezení předpokladů přípustnosti dovolání sjednocena nálezová judikatura Ústavního soudu); k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení (či jeho části).

Dovolatelka předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v ustanovení (vůbec) nevymezila. Poté, co obsáhle zrekapitulovala obsah rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, k přípustnosti dovolání pouze uvedla, že „přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jak je vymezována ust. je v předmětné věci dána a to nejméně ve vymezované podmínce přípustnosti dovolání, kdy by mělo dojít dovolacím soudem k vyřešení právní otázky sporné věci jiným posouzením.“ Ani z obsahu dovolání, ve kterém dovolatelka takovýmto způsobem vymezila přípustnost dovolání, nelze dovodit, zda má za to, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, zda lze považovat přeškrtnutí závěti za její zrušení „vždy pouze ve smyslu právní úpravy a výkladu příslušných ustanovení účinného do 31.12.2013“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (pro tento případ pak dovolatelka ani neuvádí konkrétní ustálenou rozhodovací praxi, od které se měl odvolací soud odchýlit) nebo se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo dokonce jde o právní otázku dovolacím soudem sice vyřešenou, avšak tato právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.

Účel právní úpravy přípustnosti dovolání spočívající v konzultaci relevantní judikatury, na jejímž základě se dovolatel může rozhodnout, že dovolání vůbec nepodá, neboť by nemělo šanci na úspěch, případně pokud jej podá, existuje určitý předpoklad, že po seznámení s judikaturou bude takové podání argumentačně kvalitnější a přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3.5.2017, sp. zn. , bod 24) brání tomu, aby si dovolací soud sám posuzoval či dovozoval možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k judikatuře Nejvyššího soudu a není přehnaně formalistickým postupem, pokud je dovolání pro tuto vadu (nevymezení přípustnosti dovolání) dovolání odmítnuto (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.11.2017, sp. zn. , bod 46).

Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – napadá-li dovolatelka rovněž skutkový závěr rozsudku odvolacího soudu, že to byl zůstavitel, kdo pozměnil svou závět, kritizuje hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) ovšem nelze úspěšně dovolacím důvodem podle napadnout. Nejedná se o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.10.2013, sp. zn. ).

Protože dovolatelka požadavku ustanovení nedostála, a způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání, Nejvyšší soud České republiky její dovolání odmítl podle ustanovení věty první , neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.2013, sen. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Roman Fiala předseda senátu