Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 559/14

Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti MIGO, s. r. o. se sídlem Kazín č. ev. 482, Lipence, 155 31 Praha 5, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem U Nádrže 625/6, Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. prosince 2013 č. j. -285, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá výhradně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 2013 č. j. -285, a tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a y.

Ústavní stížností napadenému rozhodnutí stěžovatelka vytýká, že stejně, jako ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 18. 12. 2012 č. j. -204, se dovolací soud odmítl zabývat otázkou platnosti smlouvy č. 030505 uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovanou Kateřinou Schwippelovou a dovolání prý odmítl "pouze z formálních důvodů". Podle názoru stěžovatelky je závěr dovolacího soudu o vadě dovolání nesprávný, neboť podle právní úpravy , platné před i po 1. 1. 2013, bylo v předmětné věci dovolání přípustné.

Opakovaným odmítnutím věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu o zásadní otázce hmotného práva, kterým je podle názoru stěžovatelky "posouzení platnosti smlouvy o dílo", došlo podle názoru stěžovatelky ze strany dovolacího soudu k odepření spravedlnosti, a tedy i porušení výše označených článků y.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin se zjišťuje, že Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013 č. j. -226, jímž tento soud změnil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010 č. j. -122 v napadené části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že žalobu stěžovatelky v rozsahu částky 200 000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení. Dovolání odmítl dovolací soud podle ustanovení , neboť stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Ústavní soud bez výzvy obdržel k předmětné ústavní stížnosti vyjádření vedlejší účastnice řízení Kateřiny Schwippelové. Protože však toto vyjádření neobsahovalo pro objasnění věci žádné nové skutečnosti, které by stěžovatelce již nebyly známy, Ústavní soud je nezasílal stěžovatelce k replice.

III.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Těžištěm ústavní stížnosti jsou pouze námitky směřující k údajnému formalismu v rozhodování dovolacího soudu, které měly za následek denegatio iustitiae. V případě rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba připomenout, že jde o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení a a násl. , v platném znění. Dovolací důvody podle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, podle platné judikatury Ústavního soudu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn přípustný dovolací důvod uvedený v

V projednávané věci stěžovatelka mylně spatřovala naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v aplikaci v té době již zrušeného ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (citované ustanovení však v té době již bylo zrušeno s účinností od 1. 1. 2013).

Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo vydáno již po nabytí účinnosti a na projednání a rozhodnutí o dovolání se tedy vztahovala příslušná ustanovení v novelizovaném znění.

Napadené rozhodnutí dovolacího soudu netrpí žádnou ústavněprávní vadou.

Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu