Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 623/2018

33 Cdo 623/2018-173

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně ZEPTER INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem v Praze 1, Spálená 112/55, identifikační číslo 14500469, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, proti žalované M. L., bytem XY, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, o zaplacení 24.680,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. -129, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, č. j. -88, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 24.680,- Kč s blíže určeným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci dne 23. 2. 2012 uzavřeli v provozovně žalobkyně kupní smlouvu č. 34348507, jejímž obsahem byl závazek žalobkyně dodat žalované zboží, označené jako „zdraví 4, zdravotní set – komplet“ za částku 35.500,- Kč. Žalovaná na kupní cenu dosud nic neuhradila. Taktéž i odvolací soud uzavřenou smlouvu považoval za platnou, a to s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu představovanou jeho rozsudky ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. . Přesto posuzoval všechny jednotlivé okolnosti předmětného závazku (obsah práv a povinností) z pohledu toho, zda výkon práva žalobkyně na zaplacení kupní ceny je či není v rozporu s dobrými mravy ( , – dále jen „obč. zák.“) se zřetelem k ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , jeho usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. ). Ze způsobu stanovení ceny (původní kupní cena ve výši 67.430,- Kč až nepřirozeně snížena na částku 35.500,- Kč na základě tzv. „dotace los free“, budící pochybnosti o reálnosti původní ceny), okamžiku dodání zboží (až po úplném zaplacení kupní ceny, tj. až po dvou letech od uzavření smlouvy), který již dnes nepovažuje odvolací soud za běžný, nezjišťování schopnosti žalované splácet kupní cenu, z odkladu dodání zboží při prodlení s některou splátkou o dalších 150 dní, a z okolnosti, že soudní uplatnění práva na zaplacení kupní ceny nic neřeší ve vztahu účastnic kupní smlouvy, neboť i kdyby žalované byla uložena povinnost zaplatit kupní cenu a tuto povinnost by splnila, by žalobkyně žalované zboží nedodala, žalobu na zaplacení zbylé části kupní ceny by nepodala jen proto, že tyto splátky jsou podle ní promlčeny. Její jednání tak nesměřuje k tomu, aby byl závazek vzájemně splněn, ale k tomu, aby se žalobkyni dostalo alespoň částečného plnění, bez ohledu na to, zda bude dosaženo účelu smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně spoléhá na nižší zákaznickou vyzrálost některých osob a využívá jejich slabší pozici spojenou často i se sociální nestabilitou. Za této situace nabídka zcela bagatelního dárku (např. krému či tekutého mýdla) ve spojení s projeveným zájmem žalobce (telefonický kontakt a pozvání, příjemné vystupovaní) na tyto nezkušené osoby působí a odbourává tak zábrany pro ně ekonomického chování. Tento způsob jednání žalobkyně jako obchodní společnosti, který byl aplikován i v případě žalované, ve spojení s okolnostmi, za nichž byl její požadavek na zaplacení kupní ceny uplatněn u soudu, odvolací soud vyhodnotil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a odepřel mu podle obč. zák. právní ochranu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle , neboť podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. , ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. , ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. , ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. , ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. , usnesení ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. , odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr o neplatnosti sporné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Podle dovolatelky dohoda smluvních stran, že splní svou povinnost dodat zboží žalované až po úplném zaplacení kupní ceny, neodporuje žádnému kogentnímu ustanovení , stejně jako neodporuje dobrým mravům podle obč. zák. okolnost, že dodá zboží do 28 dnů od zaplacení poslední splátky kupní ceny žalovanou. Dovolatelka má za to, že „okolnosti, na nichž odvolací soud založil důvod absolutní neplatnosti posuzované kupní smlouvy, nemohou obstát i z dalších důvodů, například ujednání o termínu dodání zboží až po zaplacení celé kupní ceny je zcela v dispozici účastníků v souladu s ustanovením obč. zák. (…).“ K dílčímu závěru odvolacího soudu dovolatelka uvedla, že nebylo v jejích silách prověřit schopnost žalované splácet kupní cenu.

Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Má za to, že dovolatelka nepředkládá dovolacímu přezkumu žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by bylo potřebné v rámci dovolání vyřešit. Obsahem jejího dovolání je hodnocení dílčích ustanovení kupní smlouvy, která dovolatelka považuje za platná, avšak pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na rozpornosti jejího jednání a na závěru o výkonu jejího práva v rozporu s dobrými mravy. Praxe dovolacího soudu je přitom ustálená v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Úvaha odvolacího soudu o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy není žalobkyní v dovolání tvrzena, natož prokázána. Odvolací soud se ve svém rozsudku neodchýlil od soudní praxí aprobovaného výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. a principu ochrany slabší smluvní strany (v nyní souzené věci rozuměj „spotřebitele“), jak byl akcentován např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. .

Podáním ze dne 8. 3. 2019 žalobkyně vzala své dovolání zpět v rozsahu, jímž brojila proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu. V důsledku toho dovolací soud podle věty druhé , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srovnej čl. II. bod 2. , dále jen „ “), dovolací řízení v tomto rozsahu zastavil.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolatelka povinna v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle musí dovolatelka vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení (či jeho části).

Podle přípustnost dovolání ( až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolání není přípustné.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.

Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dovolatelkou vymezené právní otázce, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle přípustné.

Žalobkyně spojuje přípustnost svého dovolání ve smyslu s tím, že se odvolací soud při řešení právní otázky, na níž podle jejího přesvědčení záviselo napadené rozhodnutí (neplatnosti sporné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozhodnutími ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. , ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. , ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. , ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. , ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. , a ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. .

Přehlíží ovšem, že rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) je založeno na závěru o platnosti kupní smlouvy, a že důvodem odepření soudní ochrany výkonu práva žalobkyně na zaplacení kupní ceny není aplikace § 39 obč. zák., nýbrž § 3 odst. 1 obč. zák.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl ( věty první ), neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. ).

Sluší se poznamenat – mimo důvod, pro který bylo dovolání odmítnuto (obiter dictum), že podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Výklad otázky, kdy se výkon práva ocitá v rozporu s dobrými mravy, se v judikatuře soudů již ustálil. Východiskem úvah se stala okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 2084 ve svazku č. 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Vzhledem k tomu není ani možné pro každou myslitelnou situaci (judikatorně) stanovit přesná pravidla rozhodování soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. Proto také, a to zejména v dovolacím řízení, lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Václav Duda předseda senátu