Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2826/13

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 10. února 2015

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Mikyskem, Chodská 30, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. , jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení ve stěžovatelově trestní věci a znovu bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítá.

I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu a 38 d.II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. se ruší.

Odůvodnění

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

3. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2013 sp. zn. bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byla v souladu s ustanovením § 284 odst. 1 tr. ř. za užití § 286 odst. 1 tr. ř. povolena obnova řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. .

4. Výše citované usnesení okresního soudu bylo zrušeno ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, přičemž bylo rozhodnuto tak, že se návrh stěžovatele zamítá.

5. S postupem krajského soudu stěžovatel zásadně nesouhlasí a je toho názoru, že odvolací soud závažným způsobem porušil jeho právo na obhajobu, jež je mu garantováno a 38 d. Pochybení krajského soudu je spatřováno především v tom, že o stížnosti státního zástupce bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, ač mělo být naopak rozhodnuto v zasedání veřejném. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010

sp. zn.

(N 173/58 SbNU 513), podle něhož rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova řízení, může ve smyslu § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle § 283 písm. d) tr. ř. jen způsobem uvedeným v ustanovení § 286 odst. 1 tr. ř., tedy ve veřejném zasedání.

6. K meritu věci stěžovatel uvedl, že krajský soud nesprávně posoudil hmotněprávní otázky týkající se naplnění podmínek obnovy řízení. Odvolací soud, který stěžovateli odňal možnost se k věci vyjádřit, dospěl k závěru, že následné zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, na základě kterého byl stěžovatel odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, není novou skutečností. Podle stěžovatele zrušením podkladového správního rozhodnutí došlo pro všechna další navazující řízení k vytvoření stavu, kdy předmětný zákaz činnosti nebyl nikdy vysloven, neboť de iure neexistuje vykonatelné rozhodnutí. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. . Zrušení podkladového rozhodnutí je třeba hodnotit jako novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 278 tr. ř.

III.

7. Předmětná ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který k výše uvedenému sdělil, že návrh stěžovatele považuje za neopodstatněný, a zcela odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení.

8. Vzhledem k tomu, že krajský soud nevnesl do věci žádné argumentační novum, Ústavní soud stěžovateli toto vyjádření k replice nezasílal a přistoupil rovnou k vydání vyhovujícího nálezu.

IV.

9. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť dle názoru Ústavního soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných y.

10. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y. V předmětném případě však Ústavnímu soudu nezbývá než uplatnit svoji pravomoc a do řízení před obecnými soudy zasáhnout.

11. V předmětném případě považuje Ústavní soud právní argumentaci stěžovatele za zcela přiléhavou, a to zejména s odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513), v němž byla zdůrazněna nutnost zachování kontradiktornosti a rovnosti účastníků soudního řízení. Ve zmíněném nálezu dospěl Ústavní soud mimo jiné k závěru, že s ohledem na charakter řízení o obnově je nezbytné, aby odvolací soud rozhodující o stížnosti podle § 286 odst. 3 tr. ř. při provádění a hodnocení důkazů, jakož i při vlastním rozhodnutí o meritu věci přiměřeným způsobem podrobil svůj postup zásadám odvolacího řízení.

12. Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle § 2 odst. 11 a 12 tr. řádu. Důkazní řízení musí mít kontradiktorní charakter, který v neveřejném zasedání zajištěn být nemůže (srov. Šámal P. et al. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, str. 878, mar. 6).

13. Kontradiktornost se v soudním procesu nevztahuje jen na dokazování [např. ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. Dle Evropského soudu pro lidská práva nemůže být soudní rozhodnutí založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi [rozsudek Mantovanelli proti Francii z 18. 3. 1997, Rowe a Davis proti Spojenému království z 16. 2. 2000, srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315), bod 21]. Tato diskuse nemusí mít vždy nutně ráz ústního slyšení (např. v opravných řízeních, v nichž kasační soud rozhoduje výhradně o právních otázkách), zpravidla je však veřejné projednání věci za přítomnosti stran zároveň nejlepším předpokladem kontradiktornosti [srov. Repík, citované dílo, str. 151, dále viz rozsudky Ekbatani proti Švédsku z 26. 5. 1988, Helmers proti Švédsku z 29. 10. 1991, Belziuk proti Polsku z 25. 3. 1998, Cooke proti Rakousku z 8. 2. 2000, srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

ze dne 11. 5. 2004 (U 31/33 SbNU 515), nález

sp. zn.

ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311), nález

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397) a další].

14. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem je zřejmé, že právnímu zástupci stěžovatele sice bylo doručeno rozhodnutí okresního soudu o obnově řízení, nicméně následně státním zástupcem podaná stížnost nikoliv. Pokud za této situace rozhodl odvolací soud o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání, bez slyšení stěžovatele, znemožnil mu tím účinně uplatňovat vlastní námitky proti skutkové a právní argumentaci státního zástupce. Postupem krajského soudu byl stěžovatel fakticky zbaven možnosti vlastní argumentací jakkoli ovlivnit rozhodování soudu druhého stupně o opravném prostředku podaném státním zástupcem v jeho neprospěch. Řízení proto neodpovídalo zmíněným principům kontradiktornosti a rovnosti stran. Na rozhodnutí odvolacího soudu, které z uvedeného řízení vzešlo, je tudíž třeba hledět jako na rozporné se zárukami uvedenými v a y, zcela v intencích nálezů Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 30. 5. 2006 (N 109/41 SbNU 357),

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2009 (N 177/54 SbNU 225),

sp. zn.

(viz výše),

sp. zn.

ze dne 7. 10. 2009 (N 212/55 SbNU 3) a dalších. K uvedenému není od věci odkázat též na tu skutečnost, že ústavně konformní postup ve věci je uváděn rovněž v rámci odborné literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3425).

15. Z vyloženého je zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem se bude stížností státního zástupce proti usnesení okresního soudu opětovně zabývat, a to při zachování všech kautel spravedlivého procesu. V této souvislosti je vhodné odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle které z hlediska stanoveného postupu ( y) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí [viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000

sp. zn.

(N 17/17 SbNU 121) či nález téhož soudu ze dne 28. 8. 2001

sp. zn.

(N 127/23 SbNU 227)]. Krajský soud se tak v rámci odůvodnění svého rozhodnutí bude muset vypořádat i se stěžovatelem zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou usnesením sp. zn. ze dne 20. 7. 2011.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. podle zrušil.