Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 ICdo 35/2018

-121

USNESENÍ

Horizont ISPL v. o. s.

se sídlem v Ostravě–Heřmanicích

,

Koněvova č. 177/61, IČO 28599373, jako insolvenčního správce dlužníka SKEX a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1683/41, IČO 28209036, zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova č. 1285/2, proti žalovanému

V. M.

, narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Křivonožkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 992/8, o neúčinnost právních úkonů dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SKEX a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1683/41, IČO 28209036, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2017 č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY ( ), takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017 č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY ( ) není podle ustanovení přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud ve vztahu k otázce, zda zaměstnanec ucházející se o pracovní místo ve vyšším managementu zaměstnavatele je povinen zjistit si před uzavřením pracovní smlouvy ekonomickou situaci zaměstnavatele, již dříve dospěl ve své rozhodovací praxi k závěru, že není právní povinností zaměstnance některé skutečnosti o zaměstnavateli před uzavřením pracovního poměru zvlášť zjišťovat, že ze žádného z ustanovení upravujících základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců z pracovního poměru nevyplývá, a ani výkladem nelze dovodit, že by ujednání (stanovení) mzdy, která se dodatečně jeví vnějšímu pozorovateli jako nepřiměřená, bylo v rozporu s některou ze základních povinností zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců upravených v ustanoveních a , a že z těchto ustanovení, ani z jiných dílčích ustanovení upravujících povinnosti zaměstnance (srov. kupříkladu ) nelze dovodit ani povinnost (vedoucího) zaměstnance „zjistit si ekonomickou situaci dlužníka jako svého zaměstnavatele“ (srov. v obdobných věcech například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sen. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 sen. zn. ).

K otázce, zda na zaměstnance zastávajícího pracovní místo ve vrcholném managementu zaměstnavatele lze již z tohoto důvodu pohlížet jako na osobu dlužníku blízkou, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002 sp. zn. , uveřejněný pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sen. zn. a ze dne 27. 11. 2019 sen. zn. a v nich vyslovený právní názor, že pro závěr, že vedoucí zaměstnanec je osobou dlužníku blízkou, nepostačuje samo o sobě jeho postavení v podnikové hierarchii a že zaměstnanec sice může být osobou dlužníku blízkou, ale ne pouze z toho jediného důvodu, že zastává vedoucí pracovní místo a že je z tohoto důvodu podle zastávaného stupně řízení a v rozsahu pověření oprávněn jednat jménem zaměstnavatele navenek, neboť je nezbytné dále splnit další předpoklad, a to aby důvodně pociťoval újmu, kterou jeho zaměstnavatel (dlužník) utrpěl, jako újmu vlastní.V tomto směru však dovolatel netvrdil (a ani v dovolání nepředkládá) žádné rozhodné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že by žalovaný důvodně pociťoval újmu, kterou dlužník utrpěl, jako újmu vlastní.

Ve vztahu k otázce platnosti pracovní smlouvy Nejvyšší soud (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím ) již dříve ve své judikatuře dovodil, že nedostatek písemné formy pracovní smlouvy není důvodem její neplatnosti [ , , ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „ “)]. Pro vznik pracovní smlouvy je totiž rozhodující, zda se účastníci shodli na jejím obsahu ( ). K tomu může dojít jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (srov. ). Při tom není podstatné, zda k dohodě o jednotlivých náležitostech smlouvy došlo zároveň (v jediném okamžiku), nebo zda k dohodě o jednotlivých částech pracovní smlouvy došlo postupně. Pracovní smlouva je totiž uzavřena (završena) v okamžiku, kdy se její účastníci shodli na celém jejím obsahu. Jestliže poté zaměstnanec v souladu s takto vzniklou pracovní smlouvou také začne pro zaměstnavatele pracovat, vznikne pracovní poměr ( ). Ani skutečnost, že podle sjednané pracovní smlouvy nezačne zaměstnanec pro zaměstnavatele pracovat, neznamená však bez dalšího, že by pracovní poměr nevznikl (srov. ). Každá další změna sjednaného obsahu pracovní smlouvy se již řídí ustanoveními a násl. To platí i v případě, že zaměstnanec začne vykonávat jiné, než v pracovní smlouvě sjednané práce (druh práce, funkci). Platnosti pracovní smlouvy není na újmu, je-li sjednána ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit (to se týká i jednotlivých částí smlouvy). Druh práce (funkce) tedy může být případně sjednán jinak než písemně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. , jehož závěry obstojí i ve vztahu k právní úpravě v zákoně č. , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2011).

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu pracovní smlouva vzniká na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy; nedošlo-li ke sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou práci začal skutečně vykonávat; pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně (výslovně nebo jen konkludentně) projeveno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. , rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. ). Okolnost, že v písemné pracovní smlouvě není určen druh práce, tedy sama o sobě nemá za následek neplatnost pracovní smlouvy, je-li druh práce sjednán jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit. Za sjednaný lze pokládat – jak vyplývá z výše uvedeného – ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je tedy rovněž závěr odvolacího soudu, že pracovní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 12. 10. 2011 je platným právním úkonem, k němuž odvolací soud dospěl (mimo jiné) na základě zjištění, že „žalovaný nastoupil u dlužníka do pracovního poměru v době, kdy bylo třeba zajistit další efektivní fungování dlužníka, což byl důvod, proč dlužník uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu, na základě které měl žalovaný pracovat jako tzv. krizový manažer a měl výkonem své funkce napomoci ekonomickému oživení dlužníka ve vztahu k zahraničnímu obchodu“, že žalovaný pro dlužníka vykonával práci, jezdil na pracovní cesty do zahraničí a usiloval o získání obchodních zakázek, tedy pracoval pro svého zaměstnavatele v souladu s pracovní smlouvu a řádně plnil pracovní úkoly.

Námitky, kterými dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.

Podrobuje-li dovolatel samostatné kritice pouze dílčí závěr soudu prvního stupně tím, že namítá, že „je nesprávné právní posouzení provedené soudem prvního stupně, který dovodil, že lze na věc aplikovat dříve vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. “, pak přehlíží, že dovolacímu přezkumu podléhají jen rozhodnutí odvolacího soudu ( ). V této souvislosti navíc odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k samostatné úpravě odporovatelnosti v není aplikace této právní úpravy na pracovněprávní úkony vyloučena a že závěry uvedeného rozhodnutí „na tento případ aplikovat nelze“. Ani dovolatelem nastolená právní otázka, zda „lze odporovat v rámci insolvenčního řízení pracovněprávnímu jednání dlužníka“, proto přípustnost dovolání nezakládá.

Snaží-li se dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit tvrzením, že „platby učiněné dlužníkem ve lhůtě 1 roku před zahájením insolvenčního řízení, tj. od 06. 01. 2013, ve prospěch žalovaného jsou zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu ust. “, pak přehlíží, že napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky, zda byly platby učiněné dlužníkem ve lhůtě 1 roku před zahájením insolvenčního řízení zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu ustanovení , nezávisí, neboť odvolací soud se – vzhledem k obsahu odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně – věcí z tohoto pohledu vůbec nezabýval a neúčinnost plateb učiněných dlužníkem podle ustanovení neposuzoval a sám k této otázce žádné závěry nezaujal. Ostatně v tomto směru nelze přijmout argumentaci dovolatele už proto, že (jak správně dovodil též odvolací soud) nárok žalovaného na mzdu, jakožto pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, mohl být uspokojen v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku [srov. a ] a žalovaným uplatněn způsobem podle ustanovení . Ani tato námitka dovolatele tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení nemůže založit ani dovolatelem předestřená otázka, „zda mohly být platby dlužníka z titulu mezd žalovanému neúčinnými právními úkony dlužníka“, jestliže „mohla být zcela neplatná pracovní smlouva ze dne 12. 10. 2011“, neboť odvolací soud k závěru o tom, že pracovní smlouva ze dne 12. 10. 2011 je neplatná, nedospěl, a proto rozhodnutí odvolacího soudu ani na jejím vyřešení nezávisí.

Protože námitky uplatněné žalobcem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení , Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 3. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu