Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2652/2019

28 Cdo 2652/2019-259

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: JEDNOTA Ústí nad Labem – spotřební družstvo, IČ 000 32 026, se sídlem v Ústí nad Labem, U Vlečky 1757/1, zastoupeného JUDr. Janem Thonatem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, o 145.983,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2018, č. j. , 191, 192/2017-231, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 11. 2016, č. j. -207, uložil žalované zaplatit žalobci částku 145.983,60 Kč s úrokem z prodlení od 31. 10. 2013 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobce domáhal úhrady dalších 8.016,40 Kč i zbývajícího příslušenství, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení (výrok III.) i státu (výroky IV. a V.). Soud vzal za prokázané, že žalobci byly hospodářskou smlouvou z roku 1971 přenechány do trvalého užívání pozemky v katastrálním území Božtěšice. Žalobce na nich posléze vybudoval prodejnu, kterou v roce 2001 prodal manželům H. Na základě , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), se pak stal vlastníkem zmíněných pozemků v důsledku transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické. Žalovaná však pozemky nadále držela a v březnu 2007 uzavřela smlouvu o jejich pronájmu manželům H., přestože nejpozději od 1. 1. 2005 nemohla být v dobré víře, že jí pozemky vlastnicky náležejí. Domáhá-li se tedy žalobce nyní vydání nájemného, které žalovaná získala v době mezi 1. 6. 2009 a 30. 5. 2012 od manželů H., má tento jeho nárok převážně oporu v obč. zák., dle něhož je neoprávněný držitel povinen vydat vlastníkovi věc spolu s jejími plody a užitky. Žaloba byla zamítnuta jen v části týkající se období po 4. 4. 2012, kdy držba pozemků žalovanou skončila a žalobce byl konečně zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal soud důvodnou, neboť se žalobce domáhal vydání užitků za období tří let předcházejících podání žaloby. Vzhledem k tomu, že se promlčení žalovaného práva spravovalo ustanovením obč. zák., nikoli obč. zák. nepromlčelo se toto právo do zahájení řízení ani zčásti.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. , , -231, k odvolání žalované, jímž bylo rovněž napadeno usnesení okresního soudu o odměně znalce ze dne 20. 10. 2016, č. j. -179, a opravné usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. -220, zmíněná usnesení potvrdil (výrok I.), stejně jako rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. [výrok II. písm. a)], zatímco ve výrocích IV. i V. jej změnil [výrok II. písm. b)], přičemž rozhodl také o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení důvodnosti nároku žalobce na vydání užitků pozemků je podstatné, zda byla žalovaná v rozhodném období neoprávněným držitelem těchto nemovitostí. V tomto směru krajský soud označil úvahy soudu první instance za přesvědčivé a bezezbytku se s nimi ztotožnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou jeho prvního výroku) podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že v řízení vznesená námitka promlčení měla být posouzena podle § 107 obč. zák. a poměr mezi účastníky bylo obecně namístě kvalifikovat dle § 451 obč. zák. V souladu s ustálenou judikaturou oprávněný držitel není povinen vydat vlastníkovi to, co užíváním věci získal, ani v režimu bezdůvodného obohacení; naproti tomu držitel neoprávněný získává na úkor vlastníka prospěch ve smyslu § 451 obč. zák. Dovolatelka přitom sama zdůrazňuje, že v dobré víře již od roku 2005 nebyla, pročež je třeba dovodit, že přenecháním pozemků k užívání dalším osobám získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení v rozsahu plnění, jež obdržela od nájemců sporných nemovitostí.

Při posuzování počátku běhu promlčecí doby v režimu § 107 odst. 1 obč. zák. je pak zapotřebí zjišťovat skutečnou, nikoli jen předpokládanou vědomost ochuzeného o tom, že došlo k získání bezdůvodného obohacení k jeho tíži. Vzhledem k tomu, že žalobce věděl, že žalovaná je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice a vykonává faktickou moc nad spornými pozemky od roku 2005, musí být jeho právo promlčeno za období přesahující dva roky před podáním žaloby.

Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání, neshledá-li dostatečný podklad pro změnu naříkaného rozhodnutí.

K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl, aby je dovolací soud zamítl.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované ovšem přípustné není.

Judikatura sice opravdu dovozuje, že neoprávněnému držiteli (§ 131 obč. zák.) může užíváním držené věci vzniknout na úkor jejího vlastníka bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. , a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ), tím však není nikterak popírána existence jiných ze zákona vyplývajících nároků vlastníka věci vůči jejímu držiteli. Pokud by vlastník proti neoprávněnému držiteli uplatnil několik vzájemně si konkurujících nároků, bylo by nezbytné prověřit, do jaké míry účel norem, od nichž se jednotlivé nároky odvíjejí, a principy spravedlnosti umožňují, aby bylo více požadavkům vlastníka současně vyhověno.

Vznesl-li však žalobce pouze nárok na vydání užitků pozemků držených žalovanou, tj. nájemného, jež dovolatelka pobírala od třetích osob, kterým přenechala dané nemovitosti k užívání, nelze spatřovat žádné pochybení v tom, že toto oprávnění soudy nižších stupňů kvalifikovaly podle § 131 odst. 1 obč. zák., jemuž svou povahou vskutku odpovídá, a nepokládaly za určující skutečnost, že žalobci hypoteticky mohlo proti žalované svědčit též – konkurující – právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák.

Vzhledem k tomu, že žalobní nárok nebylo zapotřebí posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, je nadbytečné zabývat se dovolací argumentací směřující k závěru, že by případné právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou bylo podle pravidla obsaženého v § 107 odst. 1 obč. zák. částečně promlčeno.

Nejvyšší soud tudíž dovolání žalované odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle a bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 6.940 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.760,40 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu