Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3663/2019

32 Cdo 3663/2019-163

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, proti žalované T. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem v Litvínově, Masarykovo nám. 292, o zaplacení částky 460 564 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2019, č. j. -145, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. -112, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 11. 2018, č. j. -128, zamítl žalobu co do částky 129 362,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 146 595 Kč, co do částky 63 975 Kč se zákonným úrokem z prodlení a co do částky 6 225 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni 259 257,01 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1. 3. 2013 do zaplacení a částku 1 744 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 1. 3. 2013 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 259 257,01 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 168 513,10 Kč od 1. 3. 2013 do 5. 3. 2013, dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 259 257,01 Kč od 6. 3. 2013 do zaplacení a částku 1 744 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1. 3. 2013 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu co do zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 90 743,91 Kč od 1. 3. 2013 do 5. 3. 2013 žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladu řízení (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (posuzováno podle obsahu toliko proti měnícímu výroku ve věci samé), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, pří jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Má-li dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. , ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. , a ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. , a ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. , které jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, nelze jí přisvědčit. V těchto jiných věcech nebyla splatnost dluhu určena dohodou stran či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se pak Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že pro počátek promlčecí doby je rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy mohl věřitel o plnění požádat a nikoliv tedy až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (kdy věřitel skutečně o plnění požádal). K tomu však v projednávané věci nedošlo. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ve smlouvách o úvěru byla splatnost dílčích splátek sjednána, současně měla žalobkyně právo (a nikoliv povinnost, jak se patrně dovolatelka nesprávně domnívá) v případě naplnění stanovených podmínek zesplatnit zbývající část dluhu ze smlouvy o úvěru. Na takto zjištěný skutkový stav pak aplikoval ustanovení , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatelkou citovaná rozhodnutí tak vycházejí ze zcela odlišného skutkového stavu, závěry tam uvedené na projednávanou věc nedopadají a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.

Obdobně cituje-li dovolatelka rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. . V této jiné věci dovolací soud řešil situaci, kdy soudy nižších stupňů považovaly za počátek běhu promlčecí doby okamžik, kdy žalovaná (dlužník) oznámila žalobci (věřiteli), že považuje svůj dluh za splacený, ačkoliv mezi stranami byla splatnost dluhu stanovena smlouvou, a uzavřel, že takový názor není správný, neboť v případě, že byla ujednána splatnost dluhu, je právě toto smluvní ujednání rozhodující pro určení počátku běhu promlčecí doby, jednostranné prohlášení dlužníka nemůže smluvní ujednání stran nahradit. Ani k tomu však v projednávané věci nedošlo. I toto rozhodnutí tak vychází z odlišného skutkového stavu, od jehož závěrů se odvolací soud v projednávané věci nemohl odchýlit a nemůže ani založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 2. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu