Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3910/14

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Milana Prokopa, právně zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Sluneční náměstí 14, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2014, č.j. -18, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jim byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v odstavci 1 a 2 d (dále jen " ").

Výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byl právní zástupce stěžovatele vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 3.000,- Kč, s alternativou zastavení soudního řízení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že podal jednu správní žalobu, jíž napadl dvě identická správní rozhodnutí a zaplatil jeden soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč. Krajský soud, s odkazem na ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), právního zástupce stěžovatele vyzval k zaplacení druhého soudního poplatku. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného ustanovení a postoupení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích, neboť toto je v rozporu s ústavním pořádkem a s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

. Krajský soud v Ústí nad Labem na podání stěžovatele odpověděl přípisem ze dne 9. prosince 2014, č.j. -22, v němž uvedl, že nepovažuje § 6 odstavec 9 zákona o soudních poplatcích za protiústavní, a proto věc Ústavnímu soudu nepředloží a řízení nepřeruší.

Stěžovatel uvedl, že napadl dvě identická rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, vydaná v týž den, týkající se odvolání proti platebním výměrům. Krajský soud provedl multiplikaci správní žaloby na dvě věci, ačkoliv takový postup Ústavní soud v citovaných nálezech deklaroval jako nepřípustné omezení přístupu k soudu, ústavně nekonformní interpretaci zákona a exces při rozhodování o výši soudního poplatku. Stěžovatel namítl, že soud nesmí zavádět nerovnost v přístupu k soudu zaváděním daní či poplatků s rdousícím účinkem.

Proto navrhl zrušení napadeného usnesení a rovněž zrušení napadeného ustanovení § 6 odstavce 9 zákona o soudních poplatcích.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu i důvodovou zprávou k napadenému ustanovení zákona, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel, prostřednictvím vyzvaného právního zástupce, napadeným usnesením požadovaný soudní poplatek (dne 8. prosince 2014) uhradil.

Ve věci

sp. zn.

podala stěžovatelka správní žalobu, z níž krajský soud vyloučil k samostatnému projednání 75 ze 76 věcí, a vyzval stěžovatelku k doplacení 75 soudních poplatků. Ve věci vedené pod

sp. zn.

podal tehdejší stěžovatel žalobu proti 18 správním rozhodnutím, za což mu krajský soud vyměřil 18 soudních poplatků. Novelou , bylo, s účinností od 1. září 2011 do zákona o soudních poplatcích, včleněno ustanovení , které stanoví, že " je-li ve věcech správního soudnictví podána žaloba proti více rozhodnutím, je každé napadené rozhodnutí samostatným základem poplatku; to platí obdobně pro návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části.".

Ústavní soud chápe důvody nesouhlasu stěžovatele s usnesením, jímž byl zasažen; pro posouzení věci je však třeba zohlednit veškeré okolnosti případu, a to ve vztahu k platné právní úpravě i k relevantní judikatuře Ústavního soudu.

Obě citovaná rozhodnutí Ústavního soudu byla vydána v řízeních, kdy správní žalobu soudy shledaly jako 76 respektive 18 samostatných návrhů. Interpretací tehdejší právní úpravy dospěly správní soudy, dle citovaných judikátů, k extrémním závěrům. Dle nálezu

byla "...interpretace , podle níž účastník řízení je povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den, stejným správním orgánem, je nejen disproporční, ale také protiústavní.". Podstatné přitom bylo, že současně neexistovalo jasné vymezení "...pojmu ,žaloba nebo jiný návrh ve věcech správního soudnictví´, tj. zda je její jednota určena množstvím podání, do nichž účastník své nároky vtělí, počtem rozhodnutí, jež napadá, či jinak."(viz nález

).

Jinými slovy řečeno, relevantní judikatura byla založena za situace, kdy rozhodnutí správních soudů bylo pouhou interpretací zákona a bez jasnějšího ohraničení užitých pojmů. Novelou zákona došlo ke kvantifikaci i vymezení doposud neurčitého pojmu.

Jakkoliv tak stěžovatel namítá rozpor napadeného rozhodnutí, vydaného na základě novely zákona s judikaturou Ústavního soudu, není možno tomuto tvrzení přisvědčit. Ústavní soud konstatoval nepřiměřenost rozhodnutí při provedené multiplikaci správních žalob, aniž by současně deklaroval, kde je hranice možného množství správních žalob na které může správní soud interpretací rozšířit podání žalobce, případně, že tak nemůže jedno podání interpretovat nikdy. V projednávaném případě tak není možné shledat podobnost případů ani v množství ani v interpretaci zákona. Zákon jednoznačně definuje, co se považuje za jednotlivý samotný základ soudního poplatku.

Stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv, respektive, která by představovala shodu mezi jeho věcí a judikovanými případy. Krajský soud v Ústí nad Labem při vydání napadeného rozhodnutí vycházel z platné právní úpravy, kterou aplikoval ústavně konformním způsobem. Ústavní soud v jeho postupu neshledal tvrzené pochybení a zkrácení stěžovatele v právu na spravedlivý proces.

Podle ustanovení písmeno a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Osud návrhu na zrušení části právního předpisu, podle , ve spojení s , sdílí osud řízení o ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, je nutno odmítnout rovněž akcesorický návrh.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu