Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 364/2020

22 Cdo 364/2020-193

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. Š., narozeného XY, b) J. Š., narozeného XY, obou bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Ing. Miroslavem Noskem, advokátem se sídlem v Táboře, Havlíčkova 690/11, proti žalovaným 1) L. Z., narozenému XY, bytem v XY, 2) J. Z., narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Michaelem Zvárou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Eberlova 1465/4, o výkon práva z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2019, č. j. -168, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2019, č. j. -143, zamítl žalobu o výkon práva z věcného břemene (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobci neprokázali, že po dobu deseti let před podáním žaloby vykonávali právo z věcného břemene, a žalovaní namítli promlčení.

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. -168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále jen „dovolatelé“) dovolání, kterým napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a navrhli jeho změnu a vyhovění žalobě. Odvolací soud se při řešení otázky procesního práva popsané v dovolání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Řešenou otázkou bylo, zda právo žalobců z věcného břemene jezdit a chodit po služebném pozemku za účelem opravy zdi domu žalobců je či není promlčeno. Z rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že pro zachování práva z věcného břemene postačí provedení kontroly zdi za účelem zjištění, zda si žádá opravu. Žalobci nesouhlasí s tím, že neprokázali, že v době od 27. 4. 2008 do 27. 4. 2018 vykonávali uplatněné věcné břemeno, tedy prováděli kontrolu předmětné zdi, neboť z provedených důkazů plyne, že právo vykonávali. Soudy v rozporu s nehodnotily důkazy předložené žalobci pečlivě a odchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V koncentrační lhůtě žalobci předložili důkazy, které byly soudem prvního stupně provedeny a z nichž jednoznačně plyne, že v uvedené době vykonat právo museli, neboť jinak by nemohli zjistit, že zeď vyžaduje opravu komína a omítky. O tom pořídili fotografie poškozené zdi z pozemku žalovaných, většinou před brankou (pozemek žalovaných se nachází i před domem), ale i za brankou, což prokazují i dopisy žalobců.

Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Žalobci v dovolání neformulují žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a domáhají se odlišného zjištění skutkového stavu, ačkoli ten od 1. 1. 2013 dovolacímu přezkumu nepodléhá. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné.

Dovolání trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení.

Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „ “ (viz čl. II bod 2 části první A contrario).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá [(dovolací návrh) ]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení ( ). Absence řádného uvedení dovolacího důvodu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je také podle obligatorní náležitostí dovolání. Aby dovolání tento požadavek splnilo, musí v něm dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi, od níž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. .

Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku (hmotného nebo procesního práva), na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost novelizujícího , čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. ). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání ( věta druhá ).

Dovolání neobsahuje ani řádné vymezení dovolacího důvodu (neuvádí žádnou konkrétní otázku tvrzeného procesního práva, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno, kterou vyřešil odvolací soud nesprávně, a proč je jeho závěr nesprávný), ani řádné vymezení splnění předpokladů přípustnosti (od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil), když v dovolání není označena žádná konkrétní judikatura dovolacího soudu. Dovolatelé namítají toliko nesprávné hodnocení provedených důkazů, z nichž dovozují jiný skutkový stav, než byl nalézacími soudy zjištěn, z čehož vyvozují unesení svého důkazního břemene. Námitky dovolatelů tak představují tvrzené pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže, jak je uvedeno výše, založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelé ve skutečnosti nezpochybňují právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel (k tomu srov. závěry Nejvyššího soudu např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. , v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ). Dřívější judikatura, připouštějící za určitých podmínek zpochybnění provedeného hodnocení důkazů jako nepřiměřeného, nadále není použitelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. ).

Dovolací soud proto dovolání trpící vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny, odmítl ( , věty první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle věty druhé odůvodněn.

Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020

Mgr. David Havlík předseda senátu