Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 4469/2018

27 Cdo 4469/2018-205

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce OSA – Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 786/20, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 63839997, proti žalované M7 Group S. A., se sídlem v Lucemburku, 2 rue Albert Borschette, L-1246, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B148073, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3, PSČ 110 00, o zaplacení 15.374.502 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, č. j. -140, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 7. 2018, č. j. -150, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2018, č. j. -24, rozhodl, že pravomoc českých soudů je dána (výrok. I.) a že se řízení nezastavuje (výrok II.).

[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 26. 4. 2018, č. j. -140, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 7. 2018, č. j. -150, potvrdil usnesení soudu prvního stupně „v tom správném znění, že námitka nedostatku pravomoci českých soudů, vznesená žalovanou, se zamítá“.

[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle a 2 , (dále též jen „ “), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

[4] Shodné závěry soudů obou stupňů, podle kterých je pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů dána podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Brusel I bis“), neboť odpovědnost z bezdůvodného obohacení je kvazideliktní odpovědností, jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[5] Z té se podává, že:

1/ Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle čl. 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), je nezbytné vykládat autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, 189/87, Athanasios Kalfelis proti Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, odst. 16; nebo rozsudek ze dne 25. 11. 2011, C-509/09 a C-161/10, eDate Advertising GmbH proti X a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, odst. 38). Uvedený pojem tedy Soudní dvůr vnímá „jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 5 odst. 1“ (viz rozsudek Kalfelis, odst. 18).

2/ S ohledem na výše uvedené lze dovodit, že pojmu „delikt“ typově odpovídá nárok na náhradu škody, včetně nároku na odškodnění majetkové a nemajetkové újmy. „Kvazidelikt“ se od deliktu pak odlišuje tím, že ne vždy vyžaduje protiprávní jednání na straně žalovaného. Kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I tak může být nárok z jednatelství bez příkazu nebo právě z bezdůvodného obohacení, a to za podmínky, že nesouvisí se smlouvou podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I.

[6] Srovnej za všechna rozhodnutí například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. .

[7] Na těchto závěrech, které se prosadí i v poměrech nařízení Brusel I bis, přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Jak dovolací soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. , odkaz dovolatelky na stanovisko generálního advokáta Nilse Wahla k věci C-102/15 není přiléhavý, neboť Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 28. 7. 2016, C-102/2015, Gazdasági Versenyhivatal proti Siemens Aktiengesellschaft Österreich, otázkou, zda bezdůvodné obohacení odpovídá ve smyslu nařízení Brusel I bis deliktní či kvazideliktní odpovědnosti, nezabýval.

[8] Dovolací soud není ani povinen (jak se dovolatelka mylně domnívá) položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda lze čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vykládat tak, „že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, … představuje ‚věc týkající se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti‘ ve smyslu uvedeného ustanovení“. Existuje-li ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (jedná se o tzv. acte éclairé), tato povinnost národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, C-283/81 (CILFIT), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020

JUDr. Marek Doležal

předseda senátu