Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2413/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. W., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle , práva na rovnost účastníků podle , práva na presumpci neviny podle a práva na osobní svobodu podle d.

2. Napadeným usnesením soudu I. stupně bylo podle tr. řádu nařízeno pozorování duševního stavu stěžovatele ve zdravotnickém u - Psychiatrické nemocnici Bohnice v Praze. Soud toto nařízení odůvodnil tím, že stěžovatel je stíhán pro závažnou ekonomickou trestnou činnost - zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , 3 tr. zákoníku, přičemž předložil posudek MUDr. Karla Hynka konstatující, že trpěl v době spáchání činu těžkou hraniční poruchou osobnosti, převážně se schizoidní a paranoidní formou, dále podprůměrným intelektem a není schopen aktivní účasti na hlavním líčení. Soud neměl jistotu, zda tento znalecký posudek je správný, a proto nařídil ústavní pozorování duševního stavu stěžovatele s tím, že jeho úkolem je zjistit, zda stěžovatel skutečně trpí duševní chorobou či poruchou, zda tomu tak bylo i v době páchání trestného činu, zda tento stav byl rozpoznatelný laikům, s nimiž stěžovatel projednával ekonomické záležitosti, a zda je schopen účasti u hlavního líčení, chápat jeho význam, popřípadě význam uloženého trestu, pokud takový trest bude uložen. Jako podklad pro své rozhodnutí vzal soud závěry porady znalců psychiatrické nemocnice Bohnice, kde byl stěžovatel vyšetřen i ambulantně, nicméně podle těchto odborníků není dostatek podkladů pro uzavření zkoumání se závěrem, že u stěžovatele nebyla zjištěna žádná duševní choroba.

3. Proti usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud zamítl jako nedůvodnou. Zopakoval, že v případě stěžovatele je nezbytné, a to s ohledem na jeho návrh při předběžném projednání obžaloby, aby bylo jeho trestní stíhání zastaveno podle § 188 odst. 1 písm. b) tr. řádu, aby byl řádně prozkoumán jeho duševní stav. Podle vyjádření odborníků je toto zkoumání nutno učinit ústavní formou tak, aby bylo bez důvodných pochybností postaveno najisto, zda v době spáchání trestného činu trpěl nějakou duševní chorobou či poruchou.

4. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

5. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících omezení stěžovatelovy svobody nařízením pozorování ve zdravotnickém u, jmenovitě tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména d. Obecně platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

7. Ochrana osobní svobody zaujímá v katalogu základních lidských práv místo bezesporu z nejvýznamnějších; pakliže základních práv a svobod v zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, je mimořádně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek pro omezení tohoto práva bylo uvážlivě zkoumáno a možnosti jejich uplatnění vykládány restriktivně. Tento přístup je ostatně v souladu s principy trestního řízení, jmenovitě se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), spočívající v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který zasahuje do základních práv a svobod jen pokud je to nezbytně nutné [ tr. řádu (srov. nález

sp. zn.

, 177/20 SbNU 249,

, N 105/41 SbNU 327)].

8. Uchýlit se k nařízení pozorování ve zdravotnickém u dle ustanovení tr. řádu lze jen tehdy, není-li možné duševní stav obviněného vyšetřit jinak, čímž má zákon na mysli primárně aspekty odborné povahy, spojené s náročností vyšetření duševního stavu (srov. rozhodnutí sp. zn. Krajského soudu v Brně, uveřejněné pod č. 18/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tomu tak tehdy, jestliže z odborného vyjádření znalce je nepochybné, že bez takového pozorování nemohou být učiněny spolehlivé diagnostické závěry; soud sám takový závěr učinit nemůže, neboť jde o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, N 105/41 SbNU 327).

9. Z pohledu výše předloženého ústavně konformního výkladu ustanovení § 116 odst. 2 tr. řádu je podstatné, že obecné soudy vycházely ze závěru soudních znalců, že ambulantní vyšetření duševního stavu stěžovatele nebude k vypracování znaleckého posudku dostačující. Úsudek odborné porady, jíž se účastnilo jedenáct oborných lékařů, jednoznačně dokládá nedostatečnost ambulantního vyšetření k zodpovězení otázky existence duševní poruchy a tedy trestní odpovědnosti stěžovatele. Tento závěr lze považovat za relevantní (a určující) podklad pro nařízení ústavního pozorování.

10. Je proto namístě učinit závěr, že obecné soudy aplikovaly dotčené ustanovení trestního řádu z ústavněprávního hlediska uspokojivě a přijatá rozhodnutí - v rozhodném směru - i adekvátně odůvodnily. Ústavní soud na druhou stranu neshledal existenci takových porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, jež by vedly ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno kladně rozhodnout ani o stěžovatelovu návrhu podaného podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu