Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3240/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Roty, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 84/9, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 2014, č. j. -28, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2014, č. j. -49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvdnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho exekuční věci, a to "pro rozpor se stávající judikaturou Ústavního soudu".

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obecné soudy rozhodovaly o návrhu stěžovatele na odklad exekuce, která proti němu byla nařízena na základě vykonatelného rozhodčího nálezu. Obvodní soud návrh stěžovatele zamítl a Městský soud toto rozhodnutí k jeho odvolání potvrdil.

Obecné soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že zde důvod k odkladu exekuce ve smyslu ustanovení není, resp. nepředstavuje jej - sama o sobě - ani okolnost, že stěžovatel podal návrh na zrušení vykonávaného rozhodčího nálezu. Provedení exekuce by mohlo být odloženo, pakliže by o něm rozhodující soud odložil jeho vykonatelnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důvody, jež vedly obecné soudy k zamítnutí návrhu na odklad provedení exekuce, jsou "nesprávné", a oproti nim (s odvoláním na nález Ústavního soudu

sp. zn.

) má dále za to, že platností rozhodčí doložky se v rámci exekučního řízení musí obecné soudy zabývat "i v exekučním řízení".

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavní stížnost však - tomu odpovídající povinné - sdělení, jaká stěžovatelova základní práva měla být porušena jí napadenými rozhodnutími, neobsahuje. Stěžovatel tvrdí toliko jejich věcnou nesprávnost, jež však kritériem ústavněprávního přezkumu zásadně není; může být relevantní jen v poloze extrémní, kdy aplikace soudem použitého práva je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli ( d).

Takový deficit v rozhodnutí obecných soudů však spatřovat nelze.

Ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu, na kterou se stěžovatel odvolává, mu nelze přisvědčit v názoru, že by se dala bez dalšího aplikovat i na nyní projednávanou věc. Vývoj judikatury týkající se povinnosti soudů přezkoumávat platnost rozhodčí doložky i v rámci exekučního řízení, byl reakcí na situaci, kdy formalistická aplikace právního předpisu neposkytovala adekvátní prostředky obrany proti rozhodčím nálezům vydávaným rozhodci, jejichž výběr se uskutečnil podle netransparentních pravidel, a to primárně v poměrech povinného ve zvláštním postavení, totiž spotřebitele ve "slabším" postavení.

Oproti tomu v dané věci rozhodoval rozhodce Rozhodčího soudu při Agrární komoře a Hospodářské komoře ČR, orgánu zřízeného zákonem a fungujícího naopak podle pravidel transparentních, a stěžovatel již zahájil i řízení o zrušení jím vydaného rozhodčího nálezu. Pakliže obecné soudy důvody odkladu provedení exekuce spojily s tímto řízením, resp. se v něm zakomponovanou možností rozhodnout o odkladu vykonatelnosti exekuovaného nálezu, nelze proti nim - z hledisek ustanovení - vznést spolehlivou námitku ani z hledisek zákonných, natožpak ústavněprávních (viz výše).

Není bez významu, že stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 24. 10. 2013 se týká nařízení exekuce, nikoliv odkladu jejího provedení, o což jde nyní.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z výše řečeného plyne, že předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení jsou naplněny.

Ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu proto Ústavní soud v senátu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu