Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 121/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti Styrotrade, a. s., sídlem Čakovičky 99, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014 č. j. -96, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2014 č. j. -99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť jím měla být porušena její základní práva zaručená ustanoveními , , , , a d; současně tím mělo dojít k porušení ustanovení , , , a y (dále jen " ")

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 3. 2014 č. j. -68 plně vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž se na žalované (Hermés spol. s r.o.) domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení a smluvní pokuty v souvislosti s pozdně uhrazenými kupními cenami v souhrnné výši 21 036,56 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalované Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 4 866,67 Kč a současně žalobu co do částky 16 169,89 Kč s příslušenstvím zamítl.

Městský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu v části týkající se jí požadovaného zaplacení smluvní pokuty (s příslušenstvím), neboť dospěl k závěru, že předmětná smluvní pokuta nebyla ujednána v zákonem požadované formě, pročež je absolutně neplatná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ujednání o smluvní pokutě je obsaženo v jejích všeobecných obchodních podmínkách, jež - v rozporu se závěrem odvolacího soudu - zahrnují všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy, přičemž připomíná, že dané všeobecné obchodní podmínky byly žalovanou signovány, a tedy s nimi byla prokazatelně seznámena (ve smyslu závěrů rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ). Smluvní pokuta tedy zjevně byla ujednána v písemné formě. Dovozuje-li potom odvolací soud neplatnost ujednání o smluvní pokutě mj. i z toho, že na všeobecných obchodních podmínkách chybí podpis osoby oprávněné jednat jménem stěžovatelky, stěžovatelka namítá, že odvolací soud zjevně nepřihlédl k ustanovení obchodního zákoníku (zejména pak k jeho třetímu odstavci), k ustanovení ve spojení s obchodního zákoníku a , ve znění účinném do 31. 12. 2013. Právní závěr městského soudu proto považuje stěžovatelka za nepřípustně formalistický a v této souvislosti odkazuje na řadu nálezů Ústavního soudu (ve věcech

sp. zn.

,

,

a

), obsahujících imperativ přednosti výkladu zakládajícího platnost právního jednání před výkladem zakládajícím jeho neplatnost. Nadto stěžovatelka poukazuje na délku řízení a rovněž na skutečnost, že napadený rozsudek městského soudu odporuje rozhodnutím jiných senátů téhož soudu v obdobných věcech.

Ústavnímu soudu byla u svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musel vzít v prvé řadě v potaz skutečnost, že v projednávané věci nebylo přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu (jehož vyčerpání by jinak bylo nutným předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti), neboť předmět řízení nepřekračuje zákonem stanovenou mez. Z ústavní stížnosti přitom nikterak nevyplývá, proč by spor, o němž ex lege nemůže meritorně rozhodovat Nejvyšší soud, a jejž sama stěžovatelka (na str. 5 ústavní stížnosti) označuje za "zcela bagatelní", měl věcně posuzovat Ústavní soud. Jinými slovy, jestliže v řízení o ústavní stížnosti obecně nepředstavuje věcná správnost relevantní kritérium její důvodnosti (viz výše), muselo by v daném procesním kontextu (nedostupnost dovolání) pochybení odvolacího soudu dosahovat povahy zjevného excesu, a současně by důsledky tohoto pochybení musely vskutku intenzivně zasahovat do majetkové sféry stěžovatelky; nic z toho však stěžovatelka, toliko polemizující se správností právních závěrů městského soudu, v ústavní stížnosti ani netvrdí (ba právě naopak sama označuje předmět sporu za nevýznamný).

Pouze nad rozhodný rámec je proto možno uvést následující. Odvolací soud dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat dodržení zákonem vyžadované písemné formy v případě ujednání o smluvní pokutě, neboť jí předložené všeobecné obchodní podmínky je třeba hodnotit jako tzv. rámcovou smlouvu, ze které smluvním stranám žádná práva a povinnosti (bez dalšího) nevyplývají (tento závěr městského soudu je přitom v souladu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu - viz např. rozsudek ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. ). Tvrzení stěžovatelky, že inkriminované všeobecné obchodní podmínky veškeré podstatné náležitosti kupní (realizační) smlouvy obsahují, přitom zjevně nelze přisvědčit; stěžovatelka totiž patrně přehlíží, že (např.) jí odkazované ujednání čl. 4.1 nesplňuje požadavek konkrétnosti, neboť je zcela obecné (týká se jakéhokoli prodávaného/dodávaného zboží). Za této situace tak stěžovatelkou předložené odkazy na nejrůznější judikáty obecných soudů i Ústavního soudu nejsou případné, neboť vycházejí z odlišných hmotněprávních okolností, než posuzovaná věc. Jinými slovy, městský soud se důvodně nepřiklonil k intepretaci vedoucí k závěru o platnosti ujednání o smluvní pokutě, neboť se mu taková možnost (na základě provedených důkazů) vůbec nenabízela.

Pro úplnost se sluší dodat, že stěžovatelkou vytýkaná délka řízení sama o sobě protiústavnost napadeného rozhodnutí nezakládá. Totéž pak lze konstatovat rovněž ve vztahu k námitce stěžovatelky, že jiné senáty městského soudu rozhodují v obdobných věcech odlišně, neboť sjednocování judikatury obecných soudů není úkolem Ústavního soudu, nýbrž soudu Nejvyššího (srov. ustanovení , o soudech a soudcích, resp. ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2013), jenž ovšem v dané věci neměl příležitost se tohoto úkolu zhostit.

Lze tak uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, že v dané věci nebyl naplněn požadavek písemné formy, je přesvědčivým (přezkoumatelným) způsobem v napadeném rozsudku odůvodněn, pročež není dán důvod kasačního zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Z podstaty věci pak musel být současně odmítnut - svojí povahou akcesorický - stěžovatelčin návrh na přiznání náhrady nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu