Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 3740/2019

24 Cdo 3740/2019-354

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně M., se sídlem obecního úřadu XY, proti žalovanému 1) P. T., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka 256, a žalované 2) M. T., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka 256, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. , o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. května 2019, č. j. -314, takto:

Odůvodnění:

V záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále též jen „odvolací soud“) předcházelo vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 31. října 2017, č. j. -200, kterým dovolací soud zrušil jak předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. listopadu 2016, č. j. -177, tak rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 12. ledna 2016, č. j. -132, a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Vyložil, že „nepřímými důkazy může být v občanském soudním řízení zjištěno, že mezi předmětnými účastníky byla uzavřena (i) smlouva o převodu nemovitosti, která se již nedochovala (a to ani v její kopii), což ovšem předznamenává, že v procesu dokazování musí být zjištěny takové skutečnosti, z nichž bude možné následně učinit právně kvalifikační závěr, že tímto (v minulosti učiněným) právním úkonem skutečně došlo (lze učinit závěr, že došlo) mezi označenými účastníky ke konkrétnímu převodu vlastnického práva ke specifikovanému nemovitému majetku, a byl-li učiněn úplatně, pak za zjištěnou kupní cenu.“ Odvolacímu soudu vytkl, že neměl zjištěn relevantní skutkový stav pro navázání právně kvalifikačního závěru o převodu nemovitostí (kupní smlouvou) a ani nezprostředkoval právní posouzení. Z rozsudku soudu prvního stupně, který rovněž zcela neodpovídal požadavkům zakotveným v ustanovení , nebylo zřejmé, proč v daných poměrech bylo aplikováno ustanovení a o. z.

Výsledek dovolacího řízení, tj. závěr, na němž rozhodnutí dovolacího soudu spočívá, byl odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) respektován; žalovaným 1) a 2) (dále také jen „dovolatelé“) nelze přisvědčit, že by i tentokrát právně relevantní skutkový stav nebyl „zcela“ zjištěn.

Soud prvního stupně, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 11. prosince 2018, č. j. -283, určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY a XY nacházejících se v katastrálním území XY (dále také jen „pozemky“) je žalobkyně (výrok I.) a žalovaným 1) a 2) uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení zaplacením částky 81.069,10 Kč (výrok II.).

K odvolání žalovaných 1) a 2) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalovaným 1) a 2) uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení zaplacením částky 3.388 Kč (výrok II.). Aproboval jako správný skutkový závěr, že kupní smlouva ze dne 28. 7. 1960 č. 478 DrU ek./60 (dále také jen „kupní smlouva“), na základě které byly převedeny zmíněné pozemky státu, byla uzavřena, včetně navázání právního posouzení o vlastnictví pozemků žalobkyní, na kterou vlastnictví přešlo v souvislosti s účinností , o převodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. .

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě ( věta první ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátkou ( ), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné ( ).

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a

Podstata dovolání spočívá na argumentaci ústící v závěr, že vlastnické právo žalobkyně nemohla nabýt, protože neunesla břemeno důkazní o existenci kupní smlouvy (zejména o jejím určitě sjednaném předmětu), na jejímž základě mělo k převodu pozemků dojít. Nesouhlasili s hodnocením důkazů odvolacím soudem a za nepodložené mají skutkové zjištění o existenci geometrického plánu. Uvedli, že (citováno včetně nepřesností) „Geometrický polohopisný plán s č. XY s datem 22. března 1960, kde jsou ve ‚výkazu ploch‘ uvedena č. parc. XY a XY v původních výměrách (bez odečtení 2673 m2 ze součtu ploch obou pozemků), a v kolonce ‚jméno nabyvatele‘ je uveden údaj DOSAVADNÍ“, který je založen v soudním spisu „je jen vytýčením výchozích měřičských bodů, jako podklad ke zpracování investičního záměru. Jednotlivé parcely ve školním areálu, které měly být předmětem převodu, v něm zaměřeny, ani tabulkově specifikovány nejsou.“ Přes jiný (přísnější) režim archivace se geometrický plán ve stavební dokumentaci nenachází.

Přestože dovolání trpí z hlediska precizace formulačního vyjádření dovolacího důvodu nedostatky, jsou z něj zřejmé jeho základní (zákonem stanovené) náležitosti.

Dovolatelé při prosazování názoru, že v posuzované věci nemohla žalobkyně nabýt vlastnické právo k pozemkům [neboť ve skutkové rovině měly soudy učinit o tvrzení, že byla uzavřena kupní smlouva s určitým (nepřímým) předmětem, takový závěr, že jeho pravdivost nebyla prokázána (zjištěna) ani vyvrácena – nastal stav, který je procesní doktrínou označován, jako není známo (non liquet) – a protože žalobkyni tíží odpovědnost za zjištění této právně relevantní skutečnosti, je povinna nést nepříznivé následky v podobě ztráty sporu], vycházejí z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovoláním napadají správnost právně významného skutkového zjištění, že kupní smlouva ze dne 28. 7. 1960 č. 478 DrU ek./60 obsahující - prostřednictvím geometrického polohopisného plánu XY ze dne 22. března 1960 - dostatečně určitě specifikované části pozemků, byla právními předchůdci účastníků uzavřena. Toto skutkové zjištění je výsledkem volného hodnocení důkazů, což dovolacímu přezkumu nepodléhá.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, přijal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , jako je tomu v posuzované věci) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Na rozdíl od dovolatelů, jejichž argumentace implikuje, že skutkové zjištění o uzavření kupní smlouvy je (ve svém důsledku) v extrémním rozporu s obsahem spisu, následkem čehož by bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva dovolatelů na spravedlivý proces [k takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální (logickou) oporu v provedeném dokazování], má dovolací soud za to, že tomu tak není. Tento relevantní skutkový závěr má oporu v provedených důkazech a dovolateli upřednostňované odlišné hodnocení geometrického polohopisného plánu XY ze dne 22. března 1960, není způsobilé příkrý rozpor tohoto skutkového zjištění s obsahem spisu založit. Svévolným nelze rovněž shledat, jak se odvolací soud vypořádal s nesrovnalostmi, které z některých důkazních prostředků vyplývaly, uzavřel-li, že jde o písařské chyby (k tomu srov. bod 9 napadeného rozsudku). Logicky zdůvodněný závěr taktéž náležitě zohledňuje, že se jedná o nesrovnalosti svou povahou nevýznamné.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není pro neuplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení přípustné.

V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání (objektivně) přípustné podle ustanovení

Nejvyšší soud proto podle ustanovení dovolání žalovaných 1) a 2) odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA předseda senátu