Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2456/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti JUDr. Antonína Křečana, Ing. Zdeňka Křečana a Hermenegilda Jirečky, právně zastoupených advokátkou JUDr. Ivankou Posádkovou, se sídlem AK v Třebíči, Hasskova 16, proti jinému zásahu veřejné moci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali toho, aby Ústavní soud zakázal Státnímu pozemkovému úřadu pokračovat v průtazích ve věci stěžovatelů vedené pod sp. zn. 143310/2014 a ve věci nedovypořádaných restitučních nároků po paní Gabriele Jirečkové, roz. Valdštejnové - Wartenbergové.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatelé směřovali předmětnou ústavní stížnost proti postupu Státního pozemkového úřadu ve věci žádosti oprávněných osob podle na vypořádání dosud nevydaných restitučních nároků po paní Gabriele Jirečkové, rozené Valdštejnové - Wartenbergové. Podle náhledu stěžovatelů se ze strany státních orgánů jedná o tzv. jiný zásah veřejné moci, jímž měly být dotčeny jejich základní práva garantované , a d.

Stěžovatelé se domáhali u ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Třebíč, dovypořádání restitučních nároků k ideální 1/3 velkostatku Svatoslav - Zátiší původní vlastnice Gabriely Jirečkové. Stěžovatelé vycházejí z toho, že jim nesprávným úředním postupem správního orgánu nebyly vypořádány jejich restituční nároky v souladu se zákonem o půdě.

Zásah do základních práv a svobod spočívá v tom, že Státní pozemkový úřad dosud řádně nerozhodl o jejich opakovaných žádostech podle zákona o půdě a pouze dopisem, nikoliv řádným rozhodnutím, doručeným dne 6. 6. 2014 jim sdělil, že dosavadní výsledek restitučního řízení je konečný. Dále sdělil, že postupem podle § 4a zákona o půdě se již s ohledem na ukončené restituční řízení, ve kterém byl uplatněný nárok vyřešen, nelze znovu domáhat dalšího nebo jiného majetku. Stěžovatelé se domáhají svých nároků od samé účinnosti zákona o půdě. Své nároky z důvodu nesprávnosti úředního postupu a porušení jejich základních práv a svobod považují za stále nevypořádané.

Na základě několika správních rozhodnutí byla restituce majetku vyřešena pouze částečně a ohledně další nárokované části příslušný správní orgán nevydal žádné, ať již kladné či záporné rozhodnutí. Správní orgány, ať již nižšího či vyššího stupně, odmítají pokračovat v restitučním řízení, nepřijímají žádná opatření proti nečinnosti a pouze oznamují, že restituční řízení považují za skončené. Správnímu orgánu nejsou v současné době známy žádné nemovitosti, které by měly být předmětem řízení podle zákona o půdě. Stěžovatelé se přitom domáhali vydání konfiskovaného majetku opakovaně, a to již od roku 1991.

III.

Ústavní stížnost není důvodná.

V ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení

sp. zn.

, ze dne 12. 9. 2012). Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v y. Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2009).

Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít, aniž by byly vyčerpány všechny opravné prostředky před správními či soudními orgány, které jsou stěžovateli k dispozici. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 9. 2012).

Z výše uvedeného plyne, že pokud se stěžovatelé domnívají, že v jejich věci nebylo doposud řádně rozhodnuto a brojí proti průtahům v řízení, je třeba setrvat na vyčerpání všech procesních prostředků, sloužících k ochraně jejich práv. Zde má Ústavní soud na mysli především vyčerpání žaloby na nečinnost správního orgánu podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k řečenému považuje Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost za nepřípustnou a z toho důvodu ji v souladu s ustanovením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2015

Tomáš Lichovník, v. r.

soudce zpravodaj