Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3810/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jedličky, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. -37, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2014 č. j. -45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 20. 8. 2012 č. j. 3376/2012, JID 113200/KUUK/He, zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Teplice, odbor správních činností, ze dne 13. 7. 2012 č. j. MgMT/060941/2012/Vrb, kterým byla stěžovateli uložena pokuta 10 000 Kč dle , o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, ve znění do 18. 1. 2013 (dále jen "zákon o odborné způsobilosti") za správní delikt podle ve spojení s zákona o odborné způsobilosti s odůvodněním, že přijal do výuky a výcviku pro skupinu řidičského oprávnění C+E pana Bodo Olaf Siebensohna (dále též i "žadatel"), který v té době nebyl držitelem oprávnění skupiny C a tím nesplňoval podmínku přijetí k výuce a výcviku dle , o provozu na pozemních komunikacích (dále jen " ").

Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, když z podrobně rozvedených důvodů dospěl k závěru, že stěžovatel se správního deliktu vskutku dopustil, jestliže 4. 11. 2011 přijal žadatele k výuce a výcviku pro řidičské oprávnění skupiny C+E, ačkoliv řidičského oprávnění skupiny C, jako nutné podmínky pro zařazení do výuky a výcviku pro skupinu C+E, dosud nenabyl (řidičské oprávnění získal až 14. 11. 2011).

Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal. K rozhodné otázce, zda žadatel disponoval řidičským oprávněním již 4. 11. 2011, jak tvrdí stěžovatel, soud s odkazem na § 129 zákona o silničním provozu a závěry podávající se z rozhodnutí sp. zn. dovodil, že pokud je k žádosti (zde z 1. 11. 2011) vedeno správní řízení o udělení řidičského oprávnění, je udělení řidičského oprávnění (či jeho rozšiřování o další skupinu) konstitutivním aktem, neboť až udělením je osoba oprávněna k řízení motorového vozidla. Do doby, než je o žádosti rozhodnuto, není žadatel oprávněn řídit motorové vozidlo příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění, neboť držitelem příslušného řidičského oprávnění není; do té doby tudíž nelze ani dovozovat, že splnil všechny podmínky pro to, aby mu bylo řidičské oprávnění uděleno. Skutečnost, že za datum vydání řidičského oprávnění a řidičského průkazu je (bylo) z administrativních důvodů určeno datum podání žádosti, nedokládá, že žadatel již od tohoto data je držitelem řidičského oprávnění.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími obou správních soudů bylo porušeno jeho právo dle a základních práv a svobod (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je názoru, že se správního deliktu nedopustil, neboť z ustanovení zákona o silničním provozu nevyplývá podmínka pro přijetí žadatele do výuky a výcviku; na žadatele nebylo možno pohlížet jako na řidiče motorového vozidla, ale jako na žadatele o řidičské oprávnění sk. C+E, který kurz fakticky zahájil až po 14. 11. 2011, tedy v době, kdy již byl držitelem řidičského oprávnění, resp. řidičského průkazu sk. C. S poukazem na postup "u žadatele o řidičské oprávnění sk. B" vnímá formalistický přístup žalovaného i soudů jako nerovný k žadatelům o získání nebo rozšíření řidičského oprávnění, a též nesouhlasí se způsobem, jakým se soudy vypořádaly s jeho námitkou o porušení procesních práv ve správním řízení tvrzením, jestliže "při posuzování daného případu" zvolily cestu přepjatého formalismu.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v správním řízení a soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby státními orgány vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel směřuje svoji kritiku do soudního řízení správního, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno, a proto nadále nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu a 2 .

Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu v řízení dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a oba soudy se jeho námitkami uplatněnými v žalobě a kasační stížnost též věcně zabývaly. Nikterak se nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z , 2 lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde především) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje povýtce pokračující polemiku se závěry žalovaného i soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního názoru ohledně naplnění skutkových znaků správního deliktu dle podle § 56 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 13 odst. 1 písm. f) zákona o odborné způsobilosti, k němuž se soudy uchýlily, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Tento výsledek byl řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace je dostatečně obhajitelná.

Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že nutná podmínka pro přijetí do výuky a výcviku pro skupinu C+E, že žadatel již je držitelem řidičského oprávnění pro skupinu C, byla zjevná i z požadavku vysloveného v ustanovení § 13 odst. 3 písm. e) zákona o odborné způsobilosti (pozn. ve znění do 18. 1. 2013), podle něhož "žádost o řidičské oprávnění musí obsahovat skupinu nebo podskupinu řidičského oprávnění, kterou žadatel vlastní".

Za těchto okolností nemůže obstát ani námitka z "přepjatého formalizmu".

Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu