Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3193/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, zastoupeného pověřeným zaměstnancem Mgr. Evou Slabotinskou, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2011 č. j. -100, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2013 č. j. -139, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2013 č. j. -148, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014 č. j. -172, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a vlastnického práva podle y a dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Městský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala vůči žalované (Technologickému Parku Brno, a. s.) zaplacení částky 255 705,- Kč s úroky z prodlení. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle věty první , ve znění účinném do 31. 12. 2013.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že v dané věci, v níž uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví státu, není žalovaná pasivně legitimována. Žalovaná předmětné pozemky užívala na základě nájemní smlouvy, uzavřené dne 5. 8. 1993 s městem Brno (vedlejší účastník) jako pronajímatelem, jenž pozemky držel na základě směnné smlouvy uzavřené dne 10. 5. 1993 s Pozemkovým fondem České republiky. Tyto smlouvy byly později označeny za neplatné. Soudy dospěly k závěru, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, je věcná legitimace (ať již aktivní nebo pasivní) dána pouze na straně účastníků smlouvy. Podle dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že vzájemnou restituční povinnost (jde-li o vrácení plnění poskytnutých na základě neplatné nájemní smlouvy) mají v dané věci vedlejší účastník a žalovaná coby strany smlouvy a že ve vztahu se stěžovatelkou (vlastnicí pozemků) je vedlejší účastník jako držitel pozemků, které uchopil na základě směnné smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem České republiky a následně je přenechal do užívání třetí osobě, se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí. Podle stěžovatelky nesprávnou aplikací , , soudy porušily její výše uvedená základní práva.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud především konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s právním závěrem soudů, že v dané věci při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení není žalovaná pasivně legitimována.

V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

Právní názor dovolacího soudu, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, a že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní, nebo pasivní legitimaci) k plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách, byl shledán jako ústavně konformní. Ústavní soud k tomu dodává, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , na něž civilní soudy v této věci odkazují, již bylo předmětem přezkumu Ústavním soudem, přičemž ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením ze dne 12. 3. 2013

sp. zn.

odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu