Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5890/2017

30 Cdo 5890/2017-200

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce D. T. C., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, U Nadjezdu 1837, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. -184, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. -154, zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení částky 1 000 000 Kč (výrok I), jakož i s požadavkem na omluvu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. -184, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce se domáhal omluvy a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout jednak v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“), přičemž žalobce skutkově vymezil svůj nárok tak, že požaduje peněžité zadostiučinění ve výši 500 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení toliko do 31. 5. 2013, kdy byla v posuzovaném řízení s definitivní platností vyřešena otázka místní příslušnosti, jednak v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného v posuzovaném řízení, a to usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012, č. j. -16, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti (žalobce požadoval peněžité zadostiučinění ve výši dalších 500 000 Kč).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 7. 2017 (viz čl. II bod 2. a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, jako nepřípustné.

Otázka, zda zrušení nezákonného rozhodnutí je nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo též „ “, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud shledal, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. ).

Odvolací soud tak nedospěl k jinému závěru, než jaký již byl přijat v rozhodovací praxi dovolacího soudu, pokud přihlédl k tomu, že soud rozhodující o žalobě na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 88/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016). Splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. ).

Dovolatelem citovaná judikatura Ústavního soudu (např. nález sp. zn. ze dne 9. 7. 2009 či nález sp. zn. ze dne 16. 9. 2009) v poměrech dané věci není přiléhavá, neboť spočívá na odlišném skutkovém základě. Dovolací soud tak uzavírá, že není přepjatým formalismem trvat na tom, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno, neboť tento závěr je ústavně konformní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. ). Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. ), pokud vyšel z toho, že určení soudu, kterému bude věc postoupena dle , má toliko „technickou povahu“ a není rozhodnutím o místní příslušnosti.

Ani při zkoumání existence nesprávného úředního postupu se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud při posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení vyšel z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (bod IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, v tomto směru jen správnost základních úvah soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ).

Otázka, zda je soud v případě, kdy dospěje k závěru o neexistenci nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, povinen zkoumat ostatní předpoklady odpovědnosti státu za škodu, přípustnost dovolání podle rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle je založena na kumulativním splnění tří podmínek, a to: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Není-li splněna jen jediná z uvedených podmínek, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , shodně v právní literatuře Vojtek, P. [Formy odpovědnosti státu]. In: Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 63).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o nákladech řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 12. 2019

JUDr. Pavel Simon předseda senátu