Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3113/2019

32 Cdo 3113/2019-468

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně INTERCOLOR, akciové společnosti, se sídlem v Červené Vodě, Bílá Voda 100, identifikační číslo osoby 45534063, zastoupené Mgr. Libuší Betášovou, advokátkou se sídlem v Broumově, Máchova 187, proti žalovanému M. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, o zaplacení částky 34 606,32 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2019, č. j. -419, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 34 606,32 EUR, potvrdil (první výrok), ve zbývající části výroku I. co do zákonného úroku z prodlení z částky 34 606,32 EUR od 5. 2. 2012 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku, podal žalovaný dovolání, maje za to, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „ “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel předkládá otázku „zda k tvrzením učiněným dřívějším právním zástupcem žalovaného ve vyjádření k žalobě a v protokolu o prvním jednání před soudem prvního stupně, jakož i k důkazům provedeným ve věci jiným soudcem než soudcem, který následně ve věci rozhodoval, lze přihlížet či nikoliv“, maje za to, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), uzavřel, že použití ustanovení , které zásadně dopadá na případy, kdy dojde ke změně v obsazení soudu po odročení jednání v důsledku nemoci soudce (přísedících), změn v rozvrhu práce apod., nebrání ani zásada ústnosti (vyjádřená v ustanovení , ), ani zásada přímosti provádění důkazů (vyjádřená v ustanovení , , ), neboť ani tyto zásady se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (srov. ustanovení ). Ustanovení brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, případně celé dokazování. Ani , ani základních práv a svobod neobsahují při regulaci práva na spravedlivý proces požadavek, aby v občanském soudním řízení byly při změně v obsazení senátu opakovány všechny provedené důkazy (srov. dále odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. , a ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. ). Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že má-li žalovaný za to, že k učiněným tvrzením a důkazům provedeným před jiným soudcem než soudcem, který následně ve věci rozhodl, nelze přihlížet, neboť při změně soudce je třeba veškerá tvrzení a provedené důkazy opakovat, nemá tento názor oporu v , je jeho závěr v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatel dále formuluje otázku „zda lze přihlížet k nesporným skutečnostem učiněným žalovaným, pokud tento následně v průběhu odvolacího řízení původně učiněné nesporné skutečnosti zpochybní“, která podle jeho názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena a argumentuje ve prospěch názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež je podle něj prakticky výlučně založeno na skutečnosti, že právní zástupce žalovaného původně učinil skutková tvrzení žalobkyně nespornými, je nezákonné. Ani v tomto případě však o neřešenou otázku nejde, tvrzený předpoklad přípustností tak není dán. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. , dospěl k závěru, že byla-li určitá tvrzení mezi účastníky shodná až do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou způsobilým podkladem, z něhož může čerpat svá skutková zjištění významná pro právní posouzení věci. Takto - v souladu s ustanovením - získané poznatky o skutkovém stavu věci pak již nelze v odvolacím řízení úspěšně zpochybnit odvolací námitkou, která vylučuje správnost skutkového tvrzení, jež bylo až doposud mezi účastníky shodné. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ke shora popsané situaci v projednávané věci nedošlo, neboť dovolatel svá skutková tvrzení změnil již v rámci řízení před soudem prvního stupně (srov. spisu). Soud prvního stupně, na jehož skutková zjištění odvolací soud odkázal, při posouzení vzniku a obsahu předmětného závazku mezi účastníky nevyšel pouze z nesporného tvrzení stran (jak se patrně dovolatel domnívá), ale danou skutečnost vzal za prokázanou mj. z interního dokladu žalobkyně mapujícího tzv. spárování faktur vystavených žalobkyní od roku 2005 do roku 2008, které žalovaný bez problému v předmětném období platil podle sjednaných podmínek, s odkazem na ustanovení , obchodní zákoník, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „obch. zák.“) a za pomocí výkladových pravidel tam uvedených dospěl k závěru, že vůlí stran bylo uzavřít ústní smlouvu o dílo s jasně daným obsahem a tato smlouva o dílo byla ze strany žalobkyně splněna, když skutečnost o vzniku a splnění smlouvy o dílo vyplývá i z provedených důkazů výslechem svědků C., B. a K. a z provedeného účastnického výslechu žalovaného (tuto skutečnost odvolací soud výslovně zdůraznil). Naopak tvrzení žalobce, že byl pouze zprostředkovatelem a žádný vztah mezi ním a žalobkyní neexistoval, nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno.

Jestliže dovolatel poukazuje na to, že nebyl dostatečně prokázán předmět díla, dohoda o ceně díla a nebylo prokázáno provedení díla, zakládá kritiku správnosti závěru odvolacího soudu na odlišném skutkovém základě, než jak byl zjištěn. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ). Přípustnost dovolání tak v této části nemůže založit ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. , od nějž se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil.

Obdobně pokud jde o otázku „vzniku práva na zaplacení ceny díla“, při jejímž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. . Dovolatel zpochybňuje příslušný právní závěr odvolacího soudu na základě vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který, jak už bylo shora uvedeno, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud nedospěl k závěru, že by dílo nebylo řádně provedeno, současně považoval za rozhodné, že pokud žalovaný reklamoval vady až v únoru roku 2010 ohledně realizovaných dodávek od ledna do června 2008, neuplatnil reklamaci včas. Pro úplnost lze dodat, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. , jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit při posouzení práva žalobkyně na zaplacení ceny díla, není správný, protože dovolatelem tvrzený závěr toto rozhodnutí neobsahuje.

Obsáhlá argumentace, kterou dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky opírající se o ustanovení § 562 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 428 odst. 3 obch. zák., jímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. , ve skutečnosti směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Odvolací soud uzavřel, že pro tvrzení žalovaného, že žalobkyně musela o vadách barvení vědět již v době dodání obarvených oděvů žalovanému, provedené důkazy nesvědčí. Tvrdí-li dovolatel, že z provedených důkazů (např. z výslechu svědkyně C.), vyplývá opak, zakládá kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Takovým způsobem však přípustnost dovolání nemůže být založena (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , in www.usoud.cz).

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

K doplnění dovolání ze dne 14. 8. 2019, doručenému do datové schránky soudu prvního stupně téhož dne, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolatel tak učinil až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. 12. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu