Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3329/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bokšaye, zastoupeného JUDr. Šárkou Vítkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 16/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2014 č. j. -27, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2014 č. j. -34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení , , , 3 a základních práv a svobod (dále jen " ") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. SZ/475/2013/9S-VYK č. j. MPSV-UM/3848/13/9S-VYK změnilo rozhodnutí Úřadu práce ČR - pobočka v Jihlavě ze dne 22. 5. 2013, č. j. MPSV-UP/2917066/13/HMN o nepřiznání příspěvku na živobytí v jeho výrokové části tak, že se žádost stěžovatele o příspěvek na živobytí zamítá. V odůvodnění uvedlo, že tato žádost byla zatížena podstatnými vadami, neboť nebyla opatřena podpisy společně posuzovaných osob (rodičů stěžovatele) a že stěžovatel a osoby společně posuzované v řízení přes výzvu správního orgánu nedoložili doklady potřebné pro posouzení nároku na dávku (o příjmech a nákladech na bydlení rodičů stěžovatele); ke změně výroku přistoupil odvolací orgán toliko z důvodu jeho správné formulace.

Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. K rozhodné otázce, zda stěžovatel splňuje podmínky pro přiznání příspěvku na živobytí, uvedl, že je rozhodující, zda má být (jako žadatel o dávku) posuzován samostatně, nebo je osobou společně posuzovanou se svými rodiči. Na základě prokázaných skutečností, že stěžovatel samostatně užívá jeden pokoj ve čtyřpokojovém bytě svých rodičů, dospěl (i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. ) k úsudku, že pro účely posuzování stavu hmotné nouze dle , o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, je pro určení okruhu společně posuzovaných osob rozhodné ustanovení , o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se "posuzují společně rodiče a zletilé děti, pokud tyto děti společně s rodiči užívají byt a nejsou společně posuzovány s jinými osobami podle písm. b) nebo d)", přičemž podmínka společného uhrazování nákladů na své potřeby není u "kategorie rodiče a zletilé děti" zákonem stanovena, a je tudíž pro účely daného posouzení nerozhodná. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatel je společně posuzovanou osobou se svými rodiči.

Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Ve shodě s krajským soudem vyšel z ustanovení zákona o životním a existenčním minimu a dodal, že nesdílí názor stěžovatele, že toto ustanovení odporuje a . Vyložil, že v případě stěžovatele nejde o totožnou situaci jako u žadatele o příspěvek, který si najímá byt (jeho část) od jiných osob, neboť rozdíl "vyplývá z jednoho ze základních principů sociální politiky, tedy principu subsidiarity", přičemž "je zřejmé, že z hlediska sociální pomoci a sociální soudržnosti nejsou vztahy mezi cizími osobami stejné jako vztahy mezi rodiči a dětmi, kteří nadto žijí ve stejném bytě". Stěžovatel podle soudu "porovnává dvě skupiny obyvatel, které jsou vzájemně nesouměřitelné, přičemž vychází z mylného postulátu, že "povinností rodičů není nahrazovat sociální systém státu vůči svým dětem". Uzavřel proto, že stěžovatel a s ním společně posuzované osoby neosvědčily skutečnosti rozhodné pro vznik nároku na dávku v hmotné nouzi a žalovaný tak jeho žádost zamítl oprávněně.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy, a má za to, že zejména obecné soudy interpretovaly v souvislosti s posuzováním nároku na dávku hmotné nouze (příspěvku na živobytí) rozhodné ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o životním a existenčním minimu diskriminačním způsobem, jenž nepřipouští možnost, aby zletilé dítě užívalo byt rodičů (kteří v něm též bydlí), resp. jeho samostatnou část tzv. "současně", a nikoliv - jak soudy dovodily - tzv. "společně", přičemž právě soudní praxe by měla rozlišit případy, kdy zletilé dítě užívá byt společně se svými rodiči z titulu příbuzenské vazby, a situace, kdy zletilé dítě s ukončeným vzděláním užívá část bytu rodičů samostatně za úplatu na základě nájemního vztahu, byť (z praktické nutnosti) s rodiči společně.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Stěžovatel, dovolávajíc se ochrany se zřetelem k směřuje (a to nutně) svoji kritiku do řízení správního, v němž bylo o jeho žádosti o dávku hmotné nouze (příspěvku na živobytí) rozhodnuto, a posléze do řízení soudního, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno. Proto nadále jde především o posouzení, zda se zejména soudní řízení správní svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu a 2 .

Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu mu byly v soudním řízení k dispozici prostředky k ochraně jeho práv, které využil, přičemž oba správní soudy se jeho námitkami též věcně zabývaly. Nikterak se nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z , 2 lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Žalovaný i správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Posuzovaná ústavní stížnost představuje povýtce pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního názoru ohledně nutnosti nahlížet na stěžovatele pro účely poskytnutí příspěvku na živobytí jako na osobu společně posuzovanou se svými rodiči (a z toho vyplývajícího závěru, že pokud všechny společné osoby nedoložily v řízení rozhodné podklady pro přiznání dávky, nezbylo než žádost stěžovatele zamítnout), pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli v rozhodování soudů nespatřuje. Tento výsledek byl oběma soudy též řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace je obhajitelná.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu