Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3804/2019

22 Cdo 3804/2019-152

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně VAPES CE s. r. o., se sídlem v Horní Suché, Stonavská 51/6, IČO 25888595, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalovaným 1) České republice – Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, IČO 00212423, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, IČO 00025429, o vydání stavebních deníků s průpisy jejich listů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. -121, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, č. j. -59, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 2. 2019, č. j. -100, uložil žalované 1) povinnost vydat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku tam blíže specifikované stavební deníky včetně jejich průpisů, současně ve vztahu k žalované 2) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. -121, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu k ní žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V části, v níž bylo rozhodnuto o žalobě vůči žalované 2), nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním napadeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzená věci ve smyslu Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že v době rozhodování soudu byla žalovaná 1), která má stavební deníky včetně jejich průpisových listů v držení, vlastníkem těchto deníků. Uvádí, že dne 11. 9. 2012 uzavřela s žalovanou 1) smlouvu o dílo, na základě které prováděla stavební práce; k protokolárnímu předání díla došlo dne 31. 12. 2015. V průběhu provádění díla byla vyzvána osobou provádějící kontrolu podle , o kontrole (kontrolní řád), k předložení stavebních deníků. Dne 12. 5. 2014 proto stavební deníky včetně jejich průpisových listů předala žalované 2), která je následně předala žalované 1), přestože byla povinna je po skončení kontrolní činnosti navrátit zhotoviteli díla (tj. žalobkyni). Má za to, že uvedeným nezákonným postupem kontrolního orgánu nemohlo na žalovanou 1) přejít vlastnické právo k předmětným deníkům, a to ani podle ustanovení , obchodní zákoník, ani , . Stejně tak má za to, že k přechodu vlastnického práva nemohlo dojít na základě smlouvy o dílo dnem protokolárního předání díla. Namítá, že dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe, neboť při výkladu obsahu smlouvy nepostupoval tak, aby zjistil skutečný obsah ujednaných práv a povinností smluvních stran. Uvádí, že není pochyb o tom, že smlouva o dílo „neobsahuje žádné ustanovení, které by mohlo být vykládáno tak, že vlastnické právo k jakýmkoli věcem přechází z žalobce na 1. žalovaného na základě svévolného a nezákonného jednání kontrolního orgánu.“ Současně má za to, že k přechodu vlastnického práva nedošlo ani na základě a , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon); k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. . Dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci je žaloba na vydání „v rozporu s prostou logikou“, neboť v případě úspěchu žalobkyně by ta byla následně povinna stavební deníky opět předat stavebníkovi [žalované 1)]. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Žalovaná 2) vyjádření k dovolání nepodala.

Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “; srov. čl. II odst. 2 ).

Dovolání není přípustné.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podstatou dovolání je především nesouhlas dovolatelky se závěrem o přechodu vlastnického práva ke stavebním deníkům na základě „svévolného a nezákonného jednáním kontrolního orgánu“.

Tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž není založeno na závěru, že by k přechodu vlastnického práva došlo v souvislosti s jednáním kontrolního orgánu. Odvolací soud především uzavřel, že mezi účastníky smlouvy o dílo [tj. žalobkyní a žalovanou 1)] byl ujednán přechod vlastnického práva k dílu ke dni jeho protokolárního předání; současně z obsahu smlouvy dovodil, že součástí díla jsou i stavební deníky. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka podaným dovoláním nezpochybňuje (a dovolací ho proto ani nemohl podrobit svému přezkumu). Na nesprávnost výkladu obsahu smlouvy usuzuje pouze z pohledu tvrzení, že mezi účastníky smlouvy nebyl (a ani nemohl být) ujednán přechod vlastnického práva v souvislosti s (nezákonným) jednáním kontrolního orgánu. Přehlíží však, že podle závěru odvolacího soudu by k přechodu vlastnického práva došlo na základě smlouvy o dílo ke dni podpisu protokolu o předání díla i v případě, kdy by kontrola veřejného orgánu neproběhla, případně kdy by byly po ukončení kontrolní činnosti správního orgánu stavební deníky vráceny do dispozice dovolatelky. Závěr, že v době rozhodování soudu byla žalovaná 1) vlastníkem stavebních deníků, proto nebyl dovolatelkou zcela zpochybněn.

Podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. , ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. , shodně též např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. ) může mít vlastnická žaloba na vydání věci úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce, že žalovaný neoprávněně zasahuje do jeho (vlastnického) práva. Nebyl-li s ohledem na výše uvedené v projednávané věci zcela vyvrácen závěr, že v době rozhodování soudu byla žalovaná 1) vlastníkem stavebních deníků, a v řízení nebylo prokázáno (resp. ani tvrzeno), že žalovaná neoprávněně zasahuje do práva žalobkyně, je rozhodnutí odvolacího soudu správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nad rámec tohoto závěru dovolací soud poznamenává následující:

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. , vysvětlil, že zhotovitel stavby je povinen vést stavební deník a po dokončení stavby jej musí předat stavebníkovi (výslovně to stanoví , stavební zákon). Tato povinnost vyplývá přímo z a 5 stavebního zákona; její existence tak není závislá na platnosti smlouvy, na jejímž základě zhotovitel stavbu provádí. Jde o závazek vzniklý na základě jiné skutečností uvedené v zákoně ( , , , ). Jestliže tedy žalobkyně jako zhotovitel předala stavbu žalované 1) jako stavebníkovi, nemůže se již nadále po žalované domáhat vydání stavebních deníků s poukazem na vlastnické právo k nim.

Vzhledem k tomu, že úspěšnost žaloby žalobkyně na vydání stavebních deníků je již s ohledem na výše uvedené vyloučena, nezabýval se dovolací soud dalšími námitkami dovolatelky. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby je založen na více na sobě nezávislých důvodech. Nebyl-li v rámci dovolacího řízení úspěšně zpochybněn jeden z nich, není z pohledu procesní ekonomie účelné zabývat se důvody zbývajícími, neboť jejich posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.

Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [ , ].

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle , , , s přihlédnutím k tomu, že 2. žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly a dovolací vyjádření 1. žalované, omezující se na souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a návrh na odmítnutí (příp. zamítnutí) dovolání, nelze považovat za úkon potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 12. 2019

Mgr. David Havlík předseda senátu