Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3690/2019

-291

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AVE.REALITY s.r.o., se sídlem Heritesova 65, 389 01 Vodňany, IČO 26888149, zastoupené Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem Na Sadech 2033/21, 370 01 České Budějovice, proti žalovanému F. R., podnikateli se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou se sídlem Štramberská 143/12, 107 00 Praha, o zaplacení 374 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. , 56/2019-253, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. , 56/2019-253, potvrdil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 5. 2018, č. j. -163, ve spojení s usnesením ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. -172, kterým byla žaloba zamítnuta; výrokem II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve výši náhrady nákladů řízení, které je povinna žalobkyně zaplatit žalovanému a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná k rozhodnutí o věci, ztotožnil se soudem prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o uzavřené smlouvě o dílo mezi účastníky, z níž žalobkyně dovozovala svůj nárok na doplacení ceny díla, neboť žalobkyně neprokázala, že by se účastníci dohodli na konkrétním rozsahu díla a na ceně za dílo. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně proto správně posuzoval uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění, z předložených faktur, že stavební práce byly žalovaným ukončeny nejpozději dne 7. 12. 2011, začala promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni plynout ve smyslu rozhodného ustanovení pro posouzení věci, tj. ustanovení § 391 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dnem 8. 12. 2011 a promlčecí doba skončila dne 8. 12. 2015, jak podle odvolacího soudu správně soud prvního stupně dovodil. Byla-li žaloba podána až 18. 12. 2015, je uplatněný nárok promlčen, a soud prvního stupně nepochybil, když z důvodu promlčení nároku žalobu žalobkyně zamítl. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně učinil správný závěr též ohledně posouzení otázky uznání závazku pro částečné plnění, když dovodil, že z povahy částečného plnění žalovaným nelze usuzovat na uznání závazku žalovaným ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. Za situace, kdy mezi účastníky nevznikla smlouva o dílo a kdy mezi účastníky se fakticky vyvinil stav, kdy žalobkyně postupně prováděla různé stavební práce, aniž by byla sjednána konečná či maximální cena, a žalovaný hradil žalobkyni určité finanční částky, bylo důvodné považovat za rozhodující zjištění z e-mailové komunikace mezi účastníky. Z e-mailu žalovaného ze dne 1. 4. 2011 vyplynulo, že jím žalovaný reagoval na e-mail žalobkyně ze dne 30. 3. 2011 s jejím požadavkem na zaplacení všech vyfakturovaných částek, zpochybnil v něm výši žalobkyní vyčísleného dluhu a výslovně odmítl návrh žalobkyně na uzavření dohody o uznání závazku. „Odmítavý“ e-mail z 1. 4.2011 postihoval v zásadě všechny stavební práce do té doby provedené, tj. i práce následně fakturované další (druhou) fakturou. Odvolací soud z uvedených okolností dovodil, že jestliže žalovaný po 1. 4. 2011 hradil nějaké platby na faktury žalobkyně, nelze z toho usuzovat na to, že by žalovaný těmito platbami uznával svůj závazek vůči žalobkyni - zaplatit žalobkyni za účtované práce celou požadovanou částku. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně považoval odvolací soud proto za věcně správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které následně ještě doplnila přípisem nazvaným „zpřesnění odůvodnění dovolání“.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací podle (dále jen „“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podané dne 15. 7. 2019 včas ( ) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátkou ( a 4 ), posuzoval přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud nepřihlédl k přípisu žalobkyně nazvaného „zpřesnění odůvodnění dovolání“ doručené soudu dne 6. 8. 2019, neboť s ohledem na doručení rozsudku odvolacího soudu žalobkyni dne 15. 5. 2019 skončila lhůta k doplnění dovolání podle ve spojení s dne 15. 7. 2019.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalobkyně k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze citovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v , nijak však konkrétně nevymezila, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v tomto ustanovení, spatřuje přípustnost dovolání při řešení otázky nároku na doplacení finanční částky na základě uznání závazku částečným plněním. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, judikoval, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. nebo usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. – všechna dostupná na www.nsoud.cz. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ale dovolatelka v dovolání v projednávané věci nedostála. Směřuje-li dovolatelka své námitky do nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, který shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na požadované doplacení finanční částky, neboť částečným plněním žalovaného s ohledem na skutkové okolnosti nedošlo k uznání závazku podle obch. zák., je nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle , stejně jako námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem, zejména ve vztahu k obsahu e-mailu ze dne 1. 4. 2011, a založené též na zpochybňování skutkového stavu věci. Uvádí-li žalobkyně v dovolání, že má za to, že z obsahu daného e-mailu je zřejmé, že žalovaná měla v úmyslu obě vystavené faktury na úhradu provedených prací uhradit, je nutno zdůraznit, že takový závěr z provedeného důkazu odvolací soud neučinil. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

Žalovaný, který se k dovolání žalobkyně vyjádřil s tím, že dovolání žalobkyně by mělo být Nejvyšším soudem odmítnuto, důvodně poukazuje na to, že žalobkyně v dovolání ve smyslu nevymezila, v čem konkrétně spatřuje přípustnost dovolání, rozporuje pouze skutkové závěry odvolacího soudu a vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že nelze-li pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, nelze učinit jinak, než dovolání žalobkyně odmítnout ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat splnění povinnosti žalobkyně výkonem rozhodnutí.

V Brně dne 26. 11. 2019

JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu