Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2872/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky FORMACE s.r.o. "v likvidaci", se sídlem v Mohelnici, Družstevní 11, zastoupené Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -224 ze dne 3. listopadu 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka s odkazem na porušení ., , odst. a a odst. 2 d (dále jen " ") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. Ústavní soud zjistil, že dne 25. dubna 2007 prohlásil Krajský soud v Ostravě (dále jen "konkurzní soud") usnesením č. j. -9 ze dne 25. dubna 2007 na majetek stěžovatelky konkurz a správcem konkurzní podstaty ustanovil Mgr. Ivo Šotka (dále jen "konkurzní správce"). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. -224 ze dne 3. listopadu 2011 změnil usnesení konkurzního soudu tak, že návrh na prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dovolání konkurzního správce a stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. -383 ze dne 30. dubna 2014 odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou stanovení účinků změny usnesení o prohlášení konkurzu, a tím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, jmenovitě pak práva na soudní ochranu a práva vlastnit a vykonávat vlastnická práva ke svému majetku. Stěžovatelka tvrdí, že v projednávané věci považuje za vhodné použití výjimečného institutu zrušení konkurzu s účinky ke dni jeho prohlášení. Argumentuje tím, že odvolací soud nezohlednil otázku, zda stěžovatelka byla či nebyla v úpadku, a nezohlednil ani další případné body v návrhu a zabýval se pouze procesní otázkou, tedy zda návrh na prohlášení konkurzu byl či nebyl způsobilý k projednání. Stěžovatelka se domnívá, že pokud návrh na prohlášení konkurzu nebyl schopný vyvolat konkurzní řízení, tak bylo na místě využití pravomoci soudu a zrušit konkurz s pominutím účinků k jeho prohlášení tak, aby zůstala zachována veškerá práva osoby, která byla tímto návrhem poškozena. Již v dovolání se stěžovatelka podle ústavní stížnosti domáhala toho, že účinky konkurzu neměly být přiznány vůbec, s čímž se podle ní dovolací soud nijak nevypořádal. Závěrem stěžovatelka dodává, že zachováním platnosti a účinnosti úkonů provedených v průběhu konkurzu byla zbavena v podstatě veškerého svého majetku.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě. Vrchní soud v Olomouci se dostatečně zabýval návrhy stěžovatelky a v odvolacím řízení vydal rozhodnutí ve prospěch stěžovatelky, kterým změnil rozhodnutí konkurzního soudu a prohlášení konkurzu zamítl. Své rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil.

Stěžovatelka je podle ústavní stížnosti patrně toho názoru, že odvolací soud neměl rozhodnout tak, že se zrušuje konkurz, nýbrž měl zrušit rozhodnutí konkurzního soudu o prohlášení konkurzu (jak namítá stěžovatelka v dovolání), přičemž podle stěžovatelky měl zřejmě rozhodnut zároveň o tom, že pomíjejí veškeré účinky jeho prohlášení. Stěžovatelka však správnost tohoto postupu, resp. vadnost postupu odvolacího soudu, neopírá o žádný zákonný podklad, a žádné zákonné ustanovení, které by umožňovalo v projednávané věci rozhodnout o pominutí všech účinků konkurzu k okamžiku jeho prohlášení, neuvádí. Ústavní soud konstatuje, že existence takovéhoto ustanovení není Ústavnímu soudu známa, přičemž takto rozhodnout nebylo v projednávané věci možné ani dle ust. § 44a odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, a dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, dle kterého pokud by odvolací soud usnesení konkurzního soudu o prohlášení konkurzu zrušil (a řízení případně zastavil), mělo by takové usnesení odvolacího soudu tytéž účinky zrušení konkurzu jako usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení o prohlášení konkurzu tak, že návrh na prohlášení konkurzu zamítl. V obou případech totiž zanikají pouze některé účinky prohlášení konkurzu a platnost a účinnost úkonů učiněných v průběhu konkurzu není dotčena. Za dané situace by tak ani případné zrušení usnesení o prohlášení konkurzu odvolacím soudem nemohlo přivodit pro stěžovatelku příznivější stav. Z uvedeného je tak zřejmé, že v daném případě postupem odvolacího soudu ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.

Pokud se stěžovatelka cítí v důsledku návrhu na prohlášení konkurzu, resp. jeho prohlášení poškozena na svých majetkových právech, je na ní, aby se eventuálně domáhala náhrady škody.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 20. ledna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu