Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1769/2017

30 Cdo 1769/2017-100

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce B. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 190 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. -73, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou podanou dne 26. 2. 2015 se žalobce domáhal zaplacení částky 190 500 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , ve kterém byl žalobce zproštěn obžaloby.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, č. j. -51, zamítl žalobu o zaplacení částky 190 500 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 900 Kč (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 9. 11. 2016, č. j. -73, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly z následujících skutkových zjištění. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihomoravského kraje, územního odboru Hodonín, ze dne 21. 6. 2013, č. j. KRPB-150656-20/TČ-2013-060671, bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání, přičemž po podání obžaloby byla věc vedena u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. . Žalobce byl posléze rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. , který nabyl právní moci dne 2. 7. 2014, zproštěn obžaloby. Žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání předběžně uplatnil u žalované dne 5. 1. 2015, žalovaná jeho žádosti nevyhověla. Žalovaná uvedla, že uplatněný nárok je ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), promlčen, neboť zprošťující rozsudek Okresního soudu v Hodoníně nabyl právní moci dne 2. 7. 2014, přičemž žalobce uplatnil předběžně svoji žádost u žalované teprve dne 5. 1. 2015, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby.

5. Soud prvního stupně se předně zabýval námitkou promlčení ve smyslu vznesenou žalovanou, přičemž s poukazem na a a 2 , (dále jen „o. z.“) dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná, neboť šestiměsíční promlčecí doba počala běžet dnem 2. 7. 2014, kdy předmětné trestní řízení bylo pravomocně skončeno, a uplynula dnem 2. 1. 2015. Uplatnil-li tedy žalobce u žalované svůj nárok k předběžnému projednání jeho žádosti dne 5. 1. 2015, učinil tak až po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby, a nemohlo proto dojít ke stavění běhu promlčecí doby ve smyslu . Nárok uplatněný žalobcem je tak podle soudu prvního stupně promlčen.

6. Odvolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení než soud prvního stupně, neboť podle jeho názoru soud prvního stupně při počítání promlčecí doby nepostupoval správně. Odvolací soud uvedl, že začátek běhu promlčecí doby se počítá od 3. 7. 2014, tedy ode dne následujícího po právní moci rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby (k tomu odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. ). Šestiměsíční promlčecí lhůta k obligatornímu předběžnému projednání nároku u žalované by tak skončila dne 3. 1. 2015. Tento den připadl na sobotu, a proto lhůta fakticky končila nejbližší následující pracovní den, tedy dne 5. 1. 2015. Žalobce tak svůj nárok k předběžnému projednání podal včas. Poté došlo ke stavění promlčecí doby ve smyslu . Žalovaná měla na vyřízení žádosti žalobce dobu šesti měsíců. Žaloba byla podána dne 26. 2. 2015, aniž by do té doby žalovaná nárok žalobce vyřídila. Žaloba tak podle odvolacího soudu byla podána včas a k promlčení nároku žalobce nedošlo.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

8. Žalovaná přisvědčila odvolacímu soudu, že s odkazem na již citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , začíná promlčecí doba podle plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Uvedená rozhodnutí se však výslovně nezabývají způsobem určení konce promlčecí doby, a právě v určení konkrétního dne, kdy marně uplynula promlčecí doba, odvolací soud podle žalované pochybil. Žalovaná dále uvedla, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 19/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dodala, že neobsahuje speciální úpravu stanovení konce promlčecí doby, a proto je třeba použít ustanovení , (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná s odkazem na obč. zák. a o. z. konstatovala, že v posuzovaném případě událostí, od níž lhůta počíná, je den nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku, tedy den 2. 7. 2014, a z tohoto důvodu konec šestiměsíční promlčecí doby podle připadá na den 2. 1. 2015. Tento den byl dnem pracovním, nepřipadá tedy v úvahu posunutí konce doby podle obč. zák., respektive o. z. Odvolací soud rozhodl nesprávně, pokud považoval za událost, od níž lhůta počíná, den 3. 7. 2014, neboť tento den je prvním dnem promlčecí doby, avšak není samotnou událostí, od níž se promlčecí doba počítá. Uplynutí promlčecí doby tak odvolací soud stanovil nesprávně na den 3. 1. 2015 (sobota), nikoliv na den 2. 1. 2015 (pátek).

9. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že nabyl-li zprošťující rozsudek právní moci dne 2. 7. 2014, nárok na náhradu nemajetkové újmy mohl žalobce uplatnit nejdříve dne 3. 7. 2014, a tedy teprve tohoto data nastala skutečnost, od níž se promlčecí doba počítá. Žalobci navíc není známo, v důsledku jaké skutečnosti zprošťující rozsudek nabyl právní moci (zda tomu bylo v důsledku uplynutí lhůty pro podání odvolání či v důsledku vzdání se práva odvolání ze strany státního zástupce), ani ve kterou denní dobu k této skutečnosti došlo. Pokud není účastník informován o tom, na základě jaké události určité rozhodnutí nabylo právní moci, není schopen zjistit, kdy nastala událost, od které se právní moc rozhodnutí odvíjí, a proto by měl být užit výklad, který je pro poškozeného nejpříznivější, tedy vycházet z toho, že poškozený mohl uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy den následující po právní moci zprošťujícího rozhodnutí. I kdyby v projednávaném případě promlčecí doba skončila dne 2. 1. 2015, byla by podle žalobce vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.

III. Formální náležitosti dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

12. Senát soudního oddělení 30, kterému byla věc v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu předložena k projednání a rozhodnutí, dospěl k odlišnému závěru ohledně otázky počátku běhu promlčecí doby podle věty první , než k jakému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. , na nějž odvolací soud výslovně odkazuje, a podle kterého promlčecí doba podle věty první začíná plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku v situaci, kdy žalobce uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu trestním stíháním, které neskončilo odsouzením. Procesní senát proto v souladu s , o soudech a soudcích, rozhodl o předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

13. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu shledal, že se sice judikatura Nejvyššího soudu rozchází v označení toho, od kterého dne počíná promlčecí doba podle věty první plynout, když některé rozsudky za tento den označují den právní moci zrušujícího či měnícího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. , ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. , a ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. ), zatímco jiné za něj označují den následující po právní moci zrušujícího či měnícího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. , ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. ). Uzavřel však, že jakkoli se zmíněná rozhodnutí liší ve slovním vyjádření toho, kdy měla uvedená promlčecí doba začít běžet, není mezi nimi rozporu v otázce, jež je podstatná pro posouzení dovolání v této věci, a to kdy promlčecí doba skončila. Ze žádného z odkazovaných rozhodnutí neplyne pochybnost o tom, že se tak mělo stát dnem, který se svým označením shoduje se dnem, ve kterém nabylo zrušující nebo měnící rozhodnutí právní moci. Velký senát proto neshledal, že by ohledně této otázky existovala rozporná judikatura Nejvyššího soudu. Skutečnost, že se senát 30 chce odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu v otázce, která není pro projednání věci podstatná, a která proto nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu , nezakládá podmínky pro předložení věci velkému senátu podle , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu velký senát usnesením ze dne 9. 10. 2019, č. j. -97, přikázal věc k rozhodnutí zpět procesnímu senátu soudního oddělení 30 Nejvyššího soudu.

14. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

15. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky výkladu skončení běhu promlčecí lhůty podle věty první v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsouzením, neboť její právní posouzení odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

17. Dovolání je důvodné.

18. Podle lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

19. Podle pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně .

20. Podle § 3079 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

21. Podle věta druhá je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

22. Podle se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí nebo věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

23. Podle promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

24. Podle § 122 odst. 2 obč. zák. konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.

25. Nejvyšší soud se na prvém místě zabýval otázkou, který má být podle použit na počítání běhu promlčecí doby podle , neboť vlastní úpravu počítání času neobsahuje.

26. V posuzovaném případě nabyl zprošťující rozsudek právní moci dne 2. 7. 2014. Nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. naplnění podmínek odpovědnosti státu, však není rozhodnou skutečností pro určení použitelnosti právní úpravy . Tou je podle o. z. okamžik porušení povinnosti stanovené zákonem. U odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončí odsouzením, vychází judikatura Nejvyššího soudu konstantně ze závěru, že odpovědnostním titulem je usnesení o zahájení trestního stíhání, které se následně ukázalo být nedůvodným (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991). Pro určení, podle kterého postupovat podpůrně při aplikaci (viz ), je proto v případě újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním potřeba vyjít z data, kdy bylo poškozenému sděleno obvinění. V případě žalobce k tomu došlo dne 21. 6. 2013, tj. před účinností , . Subsidiárně se proto při aplikaci na žalobcův nárok použije úprava obsažená v zákoně č. , , a to včetně otázky počítání času.

27. Podstatné pro určení konce běhu promlčecí doby podle věty druhé je výklad v něm použitého pojmu doručení (oznámení) rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , uvedl, že „termín ‘oznámení‘ nezná, používá jej trestní řád v ust. § 137, jehož druhá věta stanoví: ‚Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.‘ Od okamžiku oznámení, respektive vyhlášení rozhodnutí, se proto bude počítat běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 věty druhé v případě, že vyhlášením nabývá rozhodnutí právní moci, neboť tím okamžikem bude naplněn i předpoklad nezákonného rozhodnutí. V případě usnesení o zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně by proto bylo možno uvažovat o tom, že poškozenému počne běžet promlčecí lhůta od okamžiku vyhlášení usnesení, kterému byl přítomen, ovšem pouze za předpokladu, že se oprávněné osoby současně vzdaly svého práva podat proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost, neboť v takovém případě nabývá usnesení právní moci vyhlášením. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání (§ 259 odst. 3 ve spojení s § 245 odst. 1 tr. ř. a contrario). S následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci spojovány žádné právní účinky.“

28. Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení věty první , za použití věty druhé , skončila v posuzovaném případě uplynutím šesti měsíců od data právní moci zproštění žalobce obžaloby, tj. v pátek 2. 1. 2015, neboť tento den se ve smyslu obč. zák., ve spojení s , shoduje s číselným označením dne, na který připadá skutečnost, od níž se promlčecí doba počítá. Uplatnil-li žalobce nárok u žalované dne 5. 1. 2015, učinil tak až po uplynutí promlčecí doby ve smyslu věty první . Nemohlo proto dojít ani ke stavění promlčecí doby ve smyslu . Nárok uplatněný žalobou dne 26. 2. 2015 ve věci žalobce byl proto u soudu uplatněn po uplynutí promlčecí doby.

VI. Závěr

29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podle ustanovení zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nyní znovu posoudí otázku promlčení žalovaného nároku, a to zejména s ohledem na námitku žalobce shledávající rozpor námitky promlčení ze strany žalované s dobrými mravy.

30. Soudy jsou ve smyslu části první věty za středníkem ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2019

JUDr. Pavel Simon předseda senátu