Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2256/2019

26 Cdo 2256/2019-257

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Okresního bytového družstva Kladno

L. J.

, bytem XY, o zaplacení částky 153.961,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2018, č. j. -228, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2018, č. j. -228,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce (správce domu, v němž se nachází tam specifikovaná /bytová/ jednotka ve vlastnictví žalovaného) se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 153.961,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) související s užíváním této jednotky. Z toho požadoval částku 29.238,- Kč z titulu nedoplatku z vyúčtování zálohových plateb za rok 2012, částky 64.272,- Kč a 55.672,- Kč z titulu nezaplacených zálohových plateb za roky 2013 a 2014 a částky 2.430,- Kč, 2.323,- Kč a 26,- Kč z titulu „sankcí“ (zákonného úroku z prodlení z dlužných zálohových plateb – viz protokol na č. l. 218 a 219 spisu) za léta 2012, 2013 a 2014.

Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. prosince 2017, č. j. -158, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 149.518,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I. – dále též jen „vyhovující výrok I.“); jinak, tj. ohledně částky 4.443,- Kč (představující část neuhrazených zálohových plateb za rok 2014) s tam uvedeným úrokem z prodlení, žalobu zamítl (výrok II. – dále též jen „zamítavý výrok II.“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu tam specifikovaný doplatek soudního poplatku (výrok IV.).

Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalovaný je vlastníkem (bytové) jednotky, jež se nachází v domě, který spravuje žalující družstvo (dále jen „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Předmětný dům byl rozdělen na jednotky prohlášením vlastníka z 9. července 1998, v jehož části „F. Hospodaření domu“ byla stanovena pravidla pro přispívání vlastníků jednotek na výdaje spojené se správou, údržbou a opravami společných částí domu. Podrobnosti týkající se těchto pravidel pak upravovaly (v souladu s uvedenou částí citovaného prohlášení vlastníka) jednotlivé smlouvy, uzavírané mezi vlastníky jednotek a správcem domu. Takovou smlouvu (označenou jako „Smlouva o zajišťování správy společných částí domu“) uzavřeli dne 6. prosince 2000 i účastníci řízení, přičemž podle čl. 3 smlouvy byli vlastníci jednotek povinni platit správci domu měsíčně tam stanovené zálohy na dlouhodobé opravy a investice na společné části domu (příspěvky do fondu oprav), zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu (služby) a odměnu za zajišťování správy (dále jen „zálohové platby“, „příspěvky do fondu oprav“, „služby“ a „odměna správce“) a v případě prodlení s těmito platbami dále také

„poplatek z prodlení, dle platných předpisů a nařízení, za každý den prodlení“

. Podle vyúčtování zálohových plateb za rok 2012 činil nedoplatek z bytu na příspěvcích do fondu oprav, službách a odměně správce částku 29.238,- Kč a úrok z prodlení z nezaplacených záloh vyčíslený ke dni 15. dubna 2013 částku 1.158,- Kč. Za rok 2013 měl žalovaný zaplatit na předepsaných zálohách celkem částku 65.772,- Kč, z toho zaplatil pouze 1.500,- Kč, přičemž podle vyúčtování zálohových plateb za tento rok činil nedoplatek na příspěvcích do fondu oprav, službách a odměně správce 68.751,- Kč a úrok z prodlení z nezaplacených záloh vyčíslený ke dni 8. dubna 2014 částku 2.323,- Kč. Za rok 2014 měl pak žalovaný zaplatit na předepsaných zálohách celkem částku 57.672,- Kč, z toho zaplatil pouze 2.000,- Kč, přičemž podle vyúčtování zálohových plateb za tento rok činil nedoplatek na příspěvcích do fondu oprav, službách a odměně správce 51.229,- Kč a úrok z prodlení z nezaplacených záloh vyčíslený ke dni 8. dubna 2015 částku 1.896,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žaloba je – z důvodů rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku – opodstatněná s výjimkou požadavku na zaplacení částky 4.443,- Kč, jež představuje část neuhrazených zálohových plateb za rok 2014; v tomto směru totiž žalobce požadoval po žalovaném více, než kolik činil nedoplatek vyplývající z již vydaného vyúčtování zálohových plateb.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. listopadu 2018, č. j. -228, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. tak, že zamítl žalobu i ohledně částky 149.518,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I. – dále jen „měnící výrok I.“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Po částečném zopakování dokazování v odvolacím řízení učinil na základě provedených důkazů rovněž skutkový závěr, že žalobce neprokázal, jaká byla výše předepsaných zálohových plateb za rok 2012; jinak se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Na rozdíl od něj však – s odkazem zejména na rozsudek Nejvyššího soudu z 23. března 2016, sp. zn. – dovodil, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat žalovaného plnění v celkové částce 122.293,- Kč (s příslušenstvím) z titulu nezaplacených zálohových plateb (včetně „sankcí“) za léta 2013 a 2014, jestliže žalovanému již byla stanovena konečná výše příspěvků do fondu oprav, služeb a odměny správce za uvedená léta, tj. jestliže již byly vyúčtovány příslušné zálohové platby a žalovaný byl s vyúčtováními seznámen (podle tvrzení žalobce mu byla doručena). Současně shledal, že neprokázal-li žalobce výši předepsaných zálohových plateb za rok 2012 (k vyúčtování za uvedený rok, které předložil k důkazu, totiž připojil rozpis měsíčních sald a plateb za rok 2013), i přesto, že se mu od soudu prvního stupně dostalo poučení podle , 3 a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pak neunesl důkazní břemeno o tom, že splnil svoji povinnost předložit (doručit) žalovanému řádné a přehledné vyúčtování, které by mu umožnilo i případnou reklamaci způsobu jeho provedení, resp. stanovené (konečné) výše příspěvků do fondu oprav, služeb a odměny správce; proto mu nelze přiznat ani (zbylou) částku 27.225,- Kč (s příslušenstvím) z titulu nedoplatku z vyúčtování zálohových plateb za rok 2012. Vzhledem k tomu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. (ale i ve výroku IV.) tak, že zamítl žalobu i ohledně částky 149.518,- Kč s příslušenstvím (v důsledku čehož pak není žalovaný povinen ani uhradit doplatek soudního poplatku tak, jak mu bylo uloženo právě ve výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „ “). Předně zastával stanovisko, že odvolací soud rozhodl přepjatě formalisticky, jestliže zamítl jeho žalobu mimo jiné se závěrem, že se nelze domáhat úhrady zálohových plateb, byla-li již stanovena konkrétní výše úplaty ve vyúčtování. Podle dovolatelova mínění mu i přes tento závěr bylo možné požadované peněžité plnění přiznat – jak to ostatně učinil i soud prvního stupně – na základě příslušných vyúčtování zálohových plateb (jež byla součástí spisu a byla také provedena k důkazu), neboť i na ně ve svých žalobních tvrzeních poukázal, přičemž

„z logického a jazykového rámce žaloby“

vyplývalo, že uplatněný nárok opírá právě i o tato vyúčtování. Měl rovněž za to, že neobstojí ani další jeho závěr, a sice že neunesl důkazní břemeno ohledně řádnosti vyúčtování zálohových plateb za rok 2012. Proti tomu zejména namítl, že mezi účastníky řízení bylo nesporné, že

„dlužné částky byly… řádně vyúčtovány a žalovaný tyto částky neuhradil, resp. nezaplatil vyúčtování, která mu byla… předložena“

. Kromě toho však odvolacímu soudu rovněž vytkl, že ho v tomto směru nepoučil o svém odlišném hmotněprávním náhledu na věc. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a

„žalobě vyhověl“

.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) předně shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ). Dospěl rovněž k závěru, že je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek procesního práva (především otázky, zda požadované peněžité plnění lze přiznat eventuálně i na podkladě příslušných vyúčtování zálohových plateb, a dále také otázky dovolatelova poučení o důkazním břemenu podle ), při jejichž řešení se odvolací soud (v konečném důsledku) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Naproti tomu neshledal dovolání přípustným (podle téhož ustanovení) pro posouzení správnosti závěru o neunesení důkazního břemene (ohledně řádnosti vyúčtování zálohových plateb za rok 2012), pakliže dovolatel proti němu brojil (toliko) dovolací námitkou, že mezi účastníky řízení bylo nesporné, že

„dlužné částky byly… řádně vyúčtovány a žalovaný tyto částky neuhradil, resp. nezaplatil vyúčtování, která mu byla… předložena“

. Nesporným ve smyslu totiž může být jen skutkové zjištění, avšak nikoli právní posouzení věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. března 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 42/2003 časopisu Soudní judikatura, či z 29. července 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 2065 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). I kdyby se tedy stanoviska účastníků stran „řádnosti“ příslušných vyúčtování shodovala (což však z obsahu spisu nevyplývá; ve skutečnosti z něj vyplývá pravý opak), posouzení, zda vyúčtování zálohových plateb (každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat) bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno, je otázkou právní a nikoli skutkovou (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. července 1981, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. C 2170 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 9. března 2005, sp. zn. , či z 24. května 2016, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 6. září 2016, sp. zn. ). Proto je zde vyloučena úvaha ve smyslu

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem je posléze uvedenými vadami postiženo.

V posuzovaném případě rozhodl soud prvního stupně o uplatněném nároku na zaplacení neuhrazených zálohových plateb za rok 2014 (včetně příslušné „sankce“) tak, že výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (mimo jiné) částku 51.255,- Kč s příslušenstvím a výrokem II. zamítl žalobu ohledně (další) částky 4.443,- Kč s příslušenstvím. Odvoláním žalovaný napadl pouze vyhovující výrok I. ohledně částky 51.255,- Kč s příslušenstvím, avšak zamítavý výrok II. nenapadl (viz podání na č. l. 167 spisu); ostatně k odvolání proti němu by ani nebyl subjektivně legitimován (viz ). Jestliže pak odvolací soud měnícím výrokem I. napadeného rozsudku rozhodl o nároku na zaplacení neuhrazených zálohových plateb (včetně „sankce“) za rok 2014 „jako celku“, ačkoli dotčený nárok byl rozsudkem soudu prvního stupně rozštěpen na dvě práva se samostatným skutkovým základem a žalovaný svým odvoláním napadl pouze rozhodnutí o jednom z nich (vyhovující výrok I.), překročil (o částku 4.443,- Kč s příslušenstvím) meze, ve kterých se žalovaný (odvolatel) domáhal (mohl domáhat) přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně; o výluku z vázanosti soudu podaným odvoláním ve smyslu až c/ zde nešlo. Současně – patrně v důsledku shora uvedeného pochybení – nevypořádal celý nárok na zaplacení nedoplatku z vyúčtování zálohových plateb za rok 2012, nýbrž rozhodl pouze o jeho části, konkrétně o částce 27.225,- Kč (s příslušenstvím), a to přesto, že zde naopak žalovaný napadl svým odvoláním rozhodnutí o uvedeném nároku „jako celek“ (napadl celý vyhovující výrok I., jenž zahrnoval právě i rozhodnutí o nároku na zaplacení nedoplatku z vyúčtování zálohových plateb za rok 2012 „jako celku“).

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle věty první lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 19. října 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. července 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 11. dubna 2006, sp. zn. , z 26. srpna 2010, sp. zn. , či z 28. února 2018, sen. zn. , uveřejněné pod č. 131/2006, 76/2012 a 67/2019 časopisu Soudní judikatura) zaujal názor, že rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit důvodnost podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhal petitem své žaloby, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím ) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem.

V posuzované věci bylo součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že dovolatel již žalovanému vyúčtoval zálohové platby za léta 2013 a 2014, přičemž z obsahu spisu je evidentní, že s nimi byl žalovaný rovněž seznámen; současně byl zjištěn také obsah těchto (písemných) vyúčtování. Za této situace odvolacímu soudu nebránilo nic v tom, aby posuzoval (právně kvalifikoval) uplatněné požadavky na zaplacení částek 66.595,- Kč a 55.698,- Kč jako nároky na zaplacení nedoplatků z vyúčtování záloh za uvedená léta (jak to ostatně – v konečném důsledku – učinil i soud prvního stupně), třebaže dovolatel, byť odkázal i na vyúčtování, v žalobě, resp. v jejích změnách či doplňcích požadoval tyto částky z titulu nezaplacených zálohových plateb (včetně příslušných „sankcí“). Uvedeným způsobem však odvolací soud nepostupoval a o možnosti přiznat žalobci požadované peněžité plnění z titulu nedoplatků z vyúčtování příslušných zálohových plateb ani neuvažoval. Jeho právní posouzení věci je tak v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné.

K otázce, zda se dovolateli dostalo náležitého poučení o důkazním břemenu podle , lze uvést následující.

Poučovací povinnost podle v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle zákon ukládá – jak je zřejmé z – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle 118a odst. 1, 2 nebo 3 účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s nebo Poté, kdy novela provedená zavedla koncentraci řízení jako universální zásadu pro projednávání věcí ve sporném řízení, je nutné, aby soud splnil poučovací povinnost podle ustanovení a 3 do skončení přípravného jednání, a nekonalo-li se, do skončení prvního jednání ve věci. Jestliže tak neučiní (lhostejno z jakých důvodů), poruší uvedenou povinnost a v takovém případě musí být poučení poskytnuto právě odvolacím soudem v odvolacím řízení, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Jinými slovy řečeno, nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení a odst. 3 dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání ustanovení tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala. Zbývá dodat, že poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení spočívá v tom, že soud jednak účastníka řízení vyzve, aby označil k prokázání všech svých sporných tvrzení potřebné důkazy, a jednak mu sdělí, jaké by byly následky nesplnění této výzvy (tedy že účastník neunese důkazní břemeno, a že proto nemůže být ve sporu nebo jiné právní věci úspěšný). K poučení o povinnosti důkazní soud nepřistupuje pouze tehdy, je-li účastník nečinný; poučení podle ustanovení soud poskytne jak účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, tak i tehdy, jestliže účastník sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, nebo jestliže účastník o svém sporném tvrzení označil důkazy, přesto se mu však nepodařilo jejich prostřednictvím sporné tvrzení prokázat. Z ustanovení proto mimo jiné vyplývá závěr, že soud poskytne poučení o povinnosti důkazní vždy také tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný. Tyto teze mají oporu např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. , uveřejněném pod č. 34/2011 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. , uveřejněném pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z obsahu spisu vyplývá, že při jednání dne 11. října 2017 soud prvního stupně poskytl dovolateli – s odkazem na ustanovení a 3 – poučení o tom, že je povinen

„dotvrdit, jaké byly předpisy záloh do února 2012 a… jakým způsobem byly odsouhlaseny předpisy záloh, případně doložit… listinné důkazy k prokázání tvrzení předepsaných záloh“

; současně poučil účastníky i podle Jiné poučení o důkazní povinnosti (ani povinnosti tvrzení) již dovolatel v řízení před soudem prvního stupně a ani v odvolacím řízení neobdržel. Se zřetelem k řečenému zastává dovolací soud názor, že v daném případě nemohl odvolací soud založit napadené rozhodnutí ani zčásti na závěru o neunesení důkazního břemene dovolatelem. Jednak nelze přehlédnout, že vymezení důkazního břemene, pro jehož neunesení zamítl žalobu co do částky 27.225,- Kč s příslušenstvím, příliš nekoresponduje s vymezením povinnosti tvrzení, resp. důkazní povinnosti, jež dovolateli předestřel soud prvního stupně při jednání dne 11. října 2017. Dále nelze opomenout, že z protokolu o tomto jednání (viz č. l. 102 až 105 spisu) se nepodává, že by soud prvního stupně upozornil dovolatele na to, že předestřené povinnosti mají charakter procesních břemen, a že tudíž jejich nesplnění vede k procesnímu neúspěchu zatížené strany ve sporu. Za této situace však nelze shora uvedené poučení považovat za řádnou výzvu podle , jejíž nesplnění (jedině) může vést k závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno; na tom nic nemění ani případná koncentrace řízení podle Rovněž je zapotřebí zdůraznit, že na citované poučení reagoval dovolatel podáním z 1. listopadu 2017, k němuž připojil (jako důkazní prostředek) řadu listin, mezi nimiž se nacházely (měly nacházet) právě i

„předpisy

záloh do února 2012“

(viz podání na č. l. 106 spisu). Jestliže za tohoto stavu odvolací soud usoudil, že ani takto (dodatečně) navržené důkazy nestačí k prokázání příslušného (sporného) tvrzení, mohl – i v případě, že by poučení soudu prvního stupně, na něž bylo takto reagováno, bylo řádným poučením ve smyslu – založit své rozhodnutí na závěru, že dovolatel neunesl v potřebném rozsahu důkazní břemeno, pouze tehdy, jestliže by mu uvedené poučení poskytl znovu. Z pohledu judikatury citované v předchozím odstavci není totiž žádný věcný rozdíl mezi situací, kdy k prokázání svého sporného tvrzení navrhne účastník řízení nezpůsobilý („nedostatečný“) důkaz z vlastní iniciativy, a situací, kdy účastník řízení navrhne stejný důkaz z podnětu (na výzvu) soudu; na obě situace je třeba reagovat poučením (třebas opětovným) podle Konečně nelze ztratit ze zřetele, že jestliže soud prvního stupně svým rozhodnutím ve věci samé nevyvodil ve vztahu k poučenému účastníku nepříznivé důsledky spojené s nesplněním výzvy podle citovaného ustanovení, dal mu tím nepochybně najevo, že uvedenou výzvu považuje za splněnou, popř. že nadále nemá za to, že by jej tížilo příslušné procesní břemeno. Bylo by pak v rozporu s takto vyvolaným legitimním očekáváním dotčeného účastníka a v konečném důsledku i se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jejíž realizace je vlastním smyslem poučovacích povinností podle až 3 , jestliže by důsledky spojené s nesplněním výzvy soudu prvního stupně vyvodil až odvolací soud, aniž sám účastníku řízení (znovu) poskytl patřičné poučení podle

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání ( věta první ) zrušil ( ve spojení s ustanovením ) a podle věty první věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 10. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu