Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5821/2017

30 Cdo 5821/2017-290

USNESENÍ

K. H. A.

,

narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí,

se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 1 331 933 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. -236, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení částky 1 331 933 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí náhrady za nemovitosti zanechané na území Zakarpatské Ukrajiny.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. -156, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 331 933 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou ( ), v celém rozsahu včasným dovoláním ( ), které však Nejvyšší soud postupem podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. a čl. II bod 2. ), dále jen „ “, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Dovolání do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není objektivně přípustné podle , neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

První žalobcem položená otázka, zda je nesprávným úředním postupem ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), také to, pokud žalovaná věděla, či vědět měla a mohla, že Ú. l. je v části svých ustanovení diskriminačním podzákonným předpisem a přesto i po účinnosti pokračovala v aplikaci zjevně diskriminačních ustanovení, čímž aktivně žalobci i jeho právní předchůdkyni odepřela možnost domoci se spravedlivé náhrady za majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi, přípustnost dovolání založit nemůže, když na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí ve smyslu nezáviselo. Nadto polemika žalobce vychází z jiných skutkových okolností než napadené rozhodnutí a týká se jiného odpovědnostního titulu, než ze kterého byl uplatněn žalobní nárok (srov. a 6 ).

Dovoláním napadené rozhodnutí nezáviselo ani na vyřešení druhé otázky, zda lze při posuzování splnění podmínek pro přiznání náhrady za nemajetkovou újmu dle způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení podle vládního Ú. l., které bylo zahájeno podáním přihlášky v roce 1947 a pravomocně bylo ukončeno až v roce 2013, vyloučit existenci nejistoty ohledně výsledku tohoto řízení s odkazem na společensko-politické poměry v době nesvobody, přičemž stát rezignoval na nápravu těchto poměrů až do roku 2012, kdy nabyla účinnosti novela , kterou byla předmětná vyhláška zrušena, čímž stát po extrémně dlouhou dobu nedostál své povinnosti pasivního zákonodárce. Odvolací soud totiž v rozhodnutí nekonstatoval, že s ohledem na společensko-politické poměry nemohly být dotčené osoby ve stavu nejistoty ohledně výsledku náhradového řízení, nýbrž vyložil, že nejistota nebyla dána s ohledem na okolnost, že právní předchůdkyni žalobce bylo přípisem ze dne 26. 6. 1962 (správně 1964) sděleno, že jí žádná náhrada poskytnuta nebude.

Přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá ani třetí otázka, zda lze ve světle předchozí judikatury Nejvyššího soudu považovat náhradové řízení podle vládního Ú. l. za skončené neformálním přípisem z roku 1964, i když žalovaná dle požadavku Veřejného ochránce práv v řízení pokračovala a v řízení o náhradě nemajetkové újmy nebylo žalovanou prokázáno, že by žalobce či jeho právní předchůdci vnímali náhradové řízení jako skončené. Odvolací soud uzavřel, že od doručení přípisu Ministerstva financí – Ústředního likvidátora bank a podniků ze dne 26. 6. 1962 muselo být původní žadatelce jednoznačně zřejmé, že řízení skončilo a žádná náhrada poskytnuta nebude (tomu odpovídá i další nečinnost původní žadatelky i žalobce až do doby, kdy po změně politických poměrů byla otevřena otázka restitucí nemovitého majetku sloužícího k podnikání, zanechaného československými občany na Zakarpatské Ukrajině), a do 22. 7. 2005, tedy po dobu více než 43 let, žádné řízení o odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině fakticky neprobíhalo, a tudíž je v tomto období vyloučen vznik nemajetkové újmy, pojmově spojený s trváním nejistoty o výsledku nepřiměřeně dlouhého řízení. Tím se odvolací soud ve smyslu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť již v usnesení ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), vydaném v obdobné věci, Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že: „Napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, že řízení vedené na základě Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle , týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, podle přihlášky otce žalobkyně k soupisu majetku ze dne 15. 3. 1947 (podané dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb.), bylo skončeno výměrem Ministerstva financí ze dne 20. 2. 1961, kterým byla stanovena konkrétní výše náhrady s poukazem na to, že tímto se má celý nárok právních předchůdců žalobkyně za vypořádaný… Po tomto datu zcela nepochybně již žádné řízení fakticky neprobíhalo.“ Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že je „zřejmé, že odvolací soud skončením řízení má na mysli jeho faktický průběh, nikoliv právní závěr, že se jednalo o konečné rozhodnutí ve smyslu příslušných procesních předpisů, když sám připouští, že skončeno bylo‚ třeba nikoli správně po formální stránce.“ Ani v citovaném usnesení dovolací soud nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že původní náhradové řízení bylo ukončeno v roce 1961 výměrem Ministerstva financí. Proti tomuto usnesení podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), odmítnuta s tím, že: „Je pochopitelné, že se stěžovatelka domáhá zmírnění historických křivd, nelze tak ovšem při veškeré dobré vůli činit skrze odpovědnost státu za nesprávný úřední postup - průtahy v řízení, jimiž dotčená správní řízení nebyla zatížena…“ Lze tedy uzavřít, že žalobcem vymezené právní otázky byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a odvolací soud se dovoláním napadeným rozsudkem se od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

V rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. , na který žalobce odkázal, dovolací soud konstatoval, že „počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“ Při interpretaci této právní věty je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých byla dovolacím soudem formulována. Dovolací soud ve shora citovaném usnesení odkázal i na další svá rozhodnutí, tj. především na své rozsudky ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , nebo na své usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. . Ve všech těchto řízeních šlo o situaci, kdy procesní řízení svou délkou přesahovalo období, v němž mohl účastník vnímat nejistotu ohledně jeho výsledku. Pokud v posledně zmíněném usnesení (ve věci ) dovolací soud konstatoval, že újma spojená s nejistotou „může vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá“, pak podmínkou takového vnímání újmy je stále probíhající řízení. Probíhající řízení je tak condicio sine qua non pro s ním spojený pocit nejistoty. Jestliže takové řízení neprobíhá, a i sám účastník jej dlouhá desetiletí považuje za skončené, byť s takovým výsledkem možná není vnitřně smířený, nemůže mu vznikat nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku takového řízení.

Z uvedeného tak vyplývá, že ani takové řešení výše položené právní otázky, podle kterého by řízení o vypořádání náhrad za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině nebylo řádně skončeno přípisem Ministerstva financí ze dne 26. 6. 1964, by nemohlo žalobci přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé.

V rozsahu potvrzení výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně neobsahuje dovolání základní obsahové náležitosti ( ), tj. vymezení důvodu dovolání a v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, v důsledku čehož trpí dovolání vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ve spojení s a 2 a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle , , ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI ), jež činí 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 11. 2019

JUDr. Pavel Simon předseda senátu