Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 240/2019

-123

USNESENÍ

L. M.

České republice – Okresnímu soudu v Liberci

se sídlem v Liberci, U Soudu 540/3, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2018, č. j. -107, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Teplicích (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. -83, ve výroku I. zamítl žalobu, aby z exekuce na majetek povinného M. B., narozeného XY, k uspokojení pohledávky oprávněné České republiky – Okresního soudu v Liberci, která je prováděna soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Homolou, Exekutorský úřad Brno – město pod sp. zn. 030 EX 3023/16, byl vyloučen movitý majetek žalobkyně – osobní motorové vozidlo zn. XY, který byl zahrnut do soupisu movitého majetku ze dne 2. 3. 2016 pověřeným exekutorem, a ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. -107, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že osobní motorové vozidlo zn. XY, zapsané pod položkou 1 v soupisu movitých věcí ze dne 23. 11. 2016, vyloučil z exekuce na majetek povinného M. B., narozeného XY, k uspokojení pohledávky oprávněné České republiky – Okresního soudu v Liberci, která je prováděna soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Homolou, Exekutorský úřad Brno – město pod sp. zn. 030 EX 3023/16 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále „“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Těmito otázkami jsou:

1) zda stačí k prokázání dobré víry nabyvatele v oprávnění převodce převést vlastnické právo k vozidlu ve smyslu , (dále jen „o. z.“)., pouhé seznámení se s údajem o evidenci převodce jako posledního z řady vlastníků vozidla uvedeného v osvědčení o registraci vozidla, respektive v tzv. velkém technickém průkazu, zda je tedy dostatečné, spokojí-li se nabyvatel toliko s nahlédnutím do tohoto dokladu, aby mohl být v dobré víře, aniž by činil cokoliv dalšího,

2) jakou míru investigativní činnosti a opatrnosti lze oprávněně požadovat po osobě, která hodlá zakoupit ojeté vozidlo, aby byla zachována její dobrá víra v oprávnění převodce vozidlo převést, tedy zda lze požadovat, aby se nabyvatel tázal jak převodce, tak registru vozidel, zda ohledně vozidla nebylo doručeno vyrozumění exekutora o soupisu v exekuci, a dále

3) zda mohou mít na míru případně požadované investigativní činnosti a opatrnosti potencionálního nabyvatele, potažmo na existenci jeho dobré víry, vliv další okolnosti, jako jsou např. kupní cena, stáří a stav vozidla, počet jeho předchozích vlastníků uvedených v technickém průkazu nebo skutečnost, že byl převodce jako nový vlastník evidován pouze krátkou dobu v technickém průkazu před jeho dalším převodem.

Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 1111 o. z., jakož i předpoklady dobré víry žalobkyně při nabytí vozidla. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí jako správný.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání provedla rekapitulaci řízení a uvedla, že by ráda věděla, jak se na daný problém pohlíží a kdo je v současné době vlastníkem vozidla.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce prokázání dobré víry v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci ve smyslu § 1111 o. z.

Podle § 1111 o. z. získal-li někdo movitou věc za jiných okolností než které stanoví § 1109 nebo § 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

Ustanovení § 1111 o. z. představuje obecnou skutkovou podstatu nabytí movité věci od neoprávněného. Předpokladem takového nabytí vlastnického práva je jednak existence platného právního titulu, a dále existence dobré víry v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. Dobrou víru je tak v uvedeném případě povinen prokázat nabyvatel, čímž dochází k odchylce od zásady stanovené v ustanovení o. z., podle kterého se dobrá víra presumuje. Ochrana dobré víry je obecným právním principem. zastává pozitivní formulaci dobré víry ( věta první), podle které se poctivá držba zakládá na pozitivním přesvědčení o existenci vykonávaného práva, a nestanoví v této souvislosti žádné zvláštní ustanovení o dobré víře nabyvatele, který nabývá věc od neoprávněného. V komentáři k (Spáčil, J. a kol.: III. Věcná práva (–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 360 – 378) je uvedeno, že při posuzování dobré víry bude v této situaci hrát především roli to, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Podle toho, jakou míru zavinění je třeba nabyvateli přičíst, by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Chce-li být nabyvatel považován za poctivého nabyvatele, je to přímo jeho povinností (investigativní povinnost). Nabytí od neoprávněného je totiž zřejmě vyloučeno již v případě lehké nedbalosti (culpa levis – tj. průměrná péče starostlivého hospodáře), a proto je nutné nabyvateli jisté investigativní povinnosti uložit. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že přemíra takových povinností by mohla vést právě k tomu, čemu má institut nabytí od neoprávněného zabránit, a to ochromení soukromoprávního (zejména pak obchodního) styku. Investigativní povinnost nabyvatele by však neměla být vnímána jako obecná povinnost, spíše by se měla uplatnit v případech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem (typicky při prodeji ojetých vozů a při prodeji věcí, u kterých se obvykle sjednává výhrada vlastnického práva). Obecně je také třeba při stanovování investigativní povinnosti nabyvatele přihlédnout ke způsobu nabytí.

V posuzované věci Okresní soud v Teplicích pověřil dne 9. 2. 2016 Mgr. Jaroslava Homolu, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno – město, vedením exekuce na majetek M. B., narozeného XY, k vymožení pohledávky oprávněné České republiky – Okresního soudu v Liberci. Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 030 EX 3023/16-18, rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného (M. B.), přičemž pod položku 1 zahrnul do soupisu osobní motorové vozidlo zn. XY. Protokol s poučením, že se sepsanými věcmi nesmí být nakládáno, převzal M. B. dne 6. 12. 2016. Tímto zákazem se však neřídil a vozidlo uvedené pod položkou 1 převedl dne 2. 5. 2017 na B. P. Od něj následně vozidlo zakoupila žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 22. 5. 2017. Vozidlo bylo uvedeno do provozu 27. 3. 2002 a žalobkyně za něj podle kupní smlouvy zaplatila 25 000 Kč. Návrhem ze dne 19. 7. 2017 se žalobkyně domáhala u soudního exekutora vyškrtnutí vozidla ze soupisu movitých věcí, soudní exekutor však její žádost zamítl.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně souhlasil s tím, že převodu vlastnického práva k vozidlu bránila M. B. překážka speciálního [ale i generálního podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)] inhibitora, jež zatížila právní jednání M. B. neplatností. Při úvaze o nabytí vlastnického práva k vozidlu žalobkyní od B. P. proto bylo namístě aplikovat příslušná ustanovení vztahující se k nabytí od neoprávněného, v tomto případě ustanovení o. z., jelikož privilegované nabytí ve smyslu o. z., ani 1110 o. z. aplikovat nelze.

Jiný právní názor však zastával odvolací soud v otázce dobré víry žalobkyně v oprávnění převodce vlastnické právo k vozidlu převést. Uvedl, že je nutno posoudit, zda žalobkyně nabyla vozidlo na základě řádného právního titulu, a dále zda byla v dobré víře, že B. P. je oprávněn vlastnické právo k vozidlu převést. Kupní smlouvu uzavřenou mezi B. P. a žalobkyní dne 22. 5. 2017 považoval za řádný nabývací titul, jehož pravost žalovaná nerozporovala a jednu podmínku nabytí vlastnického práva žalobkyně tím považoval za splněnou. Při vlastním posuzování dobré víry žalobkyně poukázal na to, že opírala dobrou víru o údaje obsažené v technickém průkazu vozidla. Z nich mimo jiné vyplynulo, že B. P. v něm byl od 2. 5. 2017, tedy relativně krátkou dobu před prodejem vozidla, zapsán jako jeho vlastník, a dále, že byl téhož dne k vozidlu vystaven nový technický průkaz za technický průkaz již popsaný. Konstatoval přitom, že tyto skutečnosti nemusely nutně u žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy vyvolat pochybnosti o původu vozidla, respektive o tom, zda převodce je oprávněn vozidlo převést. Při posuzování objektivně vyžadovatelné míry vlastní investigativní činnosti žalobkyně přihlédl k tomu, že žalobkyně koupila vozidlo staršího data výroby, jehož cena byla obecně vzato relativně méně významná a s tím, že jinou míru opatrnosti lze očekávat při koupi vozidla v hodnotě stovek tisíc, jinou míru pak při koupi vozidla v hodnotě jednotek tisíc. Učinil tak dílčí závěr, že v řízení nebyla zjištěna existence okolností, které by byly objektivně s to vyvolat v žalobkyni pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla o vlastnictví B. P., tudíž žalobkyně mohla tento údaj považovat za pravdivý.

Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou, jaké úkony lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby zjistila existenci probíhající exekuce povinného. Poukázal na to, že zákon neukládá povinnost evidovat probíhající exekuci v registru silničních vozidel, a uvedl, že ani pokud by žalobkyně úspěšně získala kompletní údaje o vozidlu z registru vozidel, vědomost o exekučním postihu by tím nenabyla. Jinými slovy řečeno, nelze racionálně požadovat po kupci vozidla pátrat v registru vozidel po údaji, který ze zákona není předmětem evidence registru. Podle přesvědčení odvolacího soudu by měl být takový údaj evidován ve veřejně dostupném registru a nelze odpovědnost zákonodárce za to, že tomu tak není, přenášet na osoby jednající v soukromoprávním styku v dobré víře.

V rozsudku ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 5703, vyjádřil Nejvyšší soud názor, že technický průkaz pouze osvědčuje určité skutečnosti předpokládané , a nelze jej tedy považovat zau prokazující vlastnictví k věci. Je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl skutečně v dobré víře.

V rozsudku ze dne 20. 9. 2015, sp. zn. , uveřejněném na www.nsoud.cz Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Registr silničních vozidel není veřejným seznamem.

V usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. , uveřejněném na www.nsoud.cz a v mnoha dalších, pak vyložil, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.

V posuzované věci vyšel odvolací soud při posuzování dobré víry žalobkyně při nabytí osobního automobilu ze zjištění, že uzavřela platnou kupní smlouvu na prodej vozidla s kupujícím, který byl v technickém průkazu vozidla veden jako jeho vlastník. V řízení přitom nebyla zjištěna existence okolností, které by byly objektivně s to vyvolat v žalobkyni pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla s tím, že za tyto okolnosti nelze považovat skutečnost, že byl B. P. vlastníkem věci relativně krátkou dobu, ani že byl k vozidlu vystaven nový technický průkaz. Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nemohla mít objektivně vědomí o tom, že B. P. nabyl věc od někoho, kdo tak nemohl učinit, a proto nebylo důvodu, aby vynakládala jakoukoli oddělenou investigativní činnost, nelze považovat jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou.

Nad rámec tohoto závěru dovolací soud poznamenává, že lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že jelikož zákon neukládá povinnost evidovat probíhající exekuci v registru silničních vozidel, pak by žalobkyně ani v případě, že by pátrala po kompletních údajích o vozidlu v tomto registru, vědomost o exekučním postihu nenabyla. Vědomost o exekuci vedenou na M. B. by přitom nezískala ani v případě nahlédnutí do Centrální evidence exekucí, neboť osobní automobil nekupovala od něj, ale od B. P. Po žalobkyni přitom nelze spravedlivě požadovat, aby vlastní investigativní činností zjišťovala, zda není vedena exekuce i na dřívější majitele osobního automobilu. Veřejnost navíc nemá do této databáze exekucí volný přístup, je totiž zpoplatněn.

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu ve světle stávající judikatury i co do jeho úvah obstojí. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2019

Mgr. David Havlík

předseda senátu